Rozhovor: Chrlič knih Pavel Cingl

Jeden z předních houslistů na scéně domácí „nevážné“ hudby, který má za sebou spolupráci se spoustou muzikantů (jen namátkou jmenujme Ivana Hlase, Phila Shoenfelta či kapelu Snake Eaters) se vydal na tenký led literatury.
 
Před necelými čtyřmi lety Pavel Cingl vydal svou knižní prvotinu Pitralon a nyní dává čtenářům v plen novinku nazvanou Jak se loví havrani, kterou publiku představil na křtu v pondělí 13. června ve vinohradském  Cafe Souterrain. A navíc už pilně pracuje na dalším titulu, takže přišel pravý čas na kratší rozhovor.
 
Co přivedlo zasloužilého muzikanta ke psaní knih?
Asi to byl rozvod. Najednou jsem byl sám v bytě a měl jsem dvě možnosti - buďto se uchlastat, anebo se vrhnout na něco pozitivního. A tak jsem začal psát.

Nová knížka vychází s nepříliš dlouhým odstupem po té předchozí. Znamená to, že se ti podařilo prorazit na knižním trhu, nebo ti jen život přinesl spoustu nových historek či příběhů?
Moje první knížka Pitralon vyšla vlastně až deset let poté, co byla napsána. A ještě než vyšla, měl jsem už rozepsanou tu, která vychází teď. A v tuhle chvíli už mám zase rozepsanou třetí. Takže je to spíš
shoda okolností.
Život - alespoň ten můj - přináší neustále spoustu historek a zážitků. Už když se stanou, přemýšlím o tom, jak bych je popsal. Ale že bych nějak zásadně prorazil na knižním trhu, toho jsem si nevšiml. To možná, až se pustím do kuchařky.

Mohl bys novou knížku trochu představit?
Knížka "Jak se loví havrani" je román. Dočtete se v něm o přátelství dvou kumpánů, přivoníte k exotickým ženám, dozvíte se něco o cizích krajích, taky o devadesátkách v post-sametové Praze a budete se divit, jak se věci někdy dokážou zvrtnout. Budete držet palce hlavnímu hrdinovi
a možná si spoustu věcí uvědomíte. Ale rozhodně se nebudete nudit.

Co tě na psaní nejvíc baví?
Na psaní mě nejvíc baví, že jsem sám se sebou ve vlastním světě, který si můžu kdykoliv upravit k obrazu svému. A taky to, že mám nekonečně mnoho času k tomu, abych formuloval své myšlenky, což mi běžný život neumožňuje, protože tak rychle mi to zkrátka nepálí.

Jak tvé knížky berou čtenáři?
Mám zatím ohlasy pouze na Pitralon, což byla trochu jiná „disciplína“ než Havrani. Ohlasy byly vesměs pozitivní, ale nedělám si velké iluze. Ten, komu se to nelíbilo, mi to asi neřekl. Ale dostal jsem pár milých mailů a dopisů od čtenářů. Když už je to vyburcovalo k tomu, aby mi napsali, tak se jich to asi nějakým způsobem dotklo a já si vážím toho, že se o to se mnou podělili.

V jakých všech různých kapelách a projektech teď vlastně působíš a čím vším dalším se zabýváš?
Působím ve dvou pražských kapelách - Sladký konec a Jull Dajen. Poměrně intenzivně spolupracuji s newyorskou zpěvačkou Lorraine Leckie a Američanem Markem Steinerem. Krom toho občas hostuji v nejrůznějších hudebních seskupeních, všech možných žánrů, klasiku nevyjímaje.
Kromě hraní a psaní se ještě zabývám smysluplným naplněním svého života, což mi zabírá veškerý volný čas.

Čeho se bude týkat tvoje příští knížka?
Příští knížka má pracovní název "Dům na kopci" a věřte nebo nevěřte, je to duchařský příběh. A na rozdíl od dvou prvních knížek, které jsou psány hovorovým jazykem, se v téhle snažím psát krásnou češtinou.