Reportáž: Prague Fringe 2017 (vol.2)

Pražský Fringe má oproti jiným fringe festivalům jednu důležitou výhodu. Nepřerostl sám sebe. Přestože se čísla 9 dní, 50 inscenací, přes 240 představení zdají šílená a přestože divák nemá šanci shlédnout vše, má poměrně velkou šanci se v programu vyznat, vybrat si, co ho zajímá, přičemž má dostatek prostoru pro nepředvídatelné. Pražský Fringe se drží své hlavní výsady a tou je komornost festivalu, zhuštění na úzký okruh kolem Malé strany a uchovávání jakési rodinné atmosféry. Ona vřelost a domáckost festivalu ukotvená v půvabných prostorech a malostranských uličkách je jedním z hlavních důvodů proč se na pražský Fringe každoročně vrací řada souborů, které společně s Fringe rostou. Letos je tomu nejinak. Až jednu pětinu programu tvoří lidé, kteří se na pražském Fringi objevili v minulých letech, z několika interpretů se již stává festivalový evergreen. Divák tak má šanci vnímat rozdíly a vývoj v činosti souborů, o jejichž existenci by se možná nikdy jindy nedozvěděl.
Jedním ze souborů, které mají slabost pro Prahu je Alliance For New Music-Theatre z USA. Před dvěma lety se svou inscenací Kafkovy Proměny. V poměrně náročné pohybově, rytmicky laděné inscenaci, která na jednu stranu byla podnětnou interpretací a ztvárněním, na druhou stranu však přísně laděná forma poukazovala na sebemenší chybu, se herci často ztráceli. Forma předcházela obsah a nechávala ho ve svém stínu. Letos přivezli zcela odlišnou produkci, ovšem spjatý s Prahou – Havlovu málo známou aktovku Protest. Velkou scénu vyměnili za útulný sklep v Míšenské ulici. Radikální formálnost za soustředění na vytříbenou hereckou akci. Alliance For New Music-Theatre se nechávají inspirovat fenoménem bytových divadel, aby vytvořili intenzivní atmosféru mezi divákem a hercem, mezi textem a jeho naplněním. Text o disidentech, o politickém, ale především lidském útlaku, kolaboraci, strachu a touhy bojovat za svobodu naplňuje míšenský sklep až po okraj svou kvalitou a úsilím v jeho ztvárnění. Alliance For New Music-Theatre si našel svou cestu a Protest je rozhodně velkým úspěchem.
Dalším ze souborů, které se tu objevili minulý rok je švédský Teater Sláva. Vloni se představil se svou pohybovou inscenací ohledávající mýtické postavy moir – sudiček. Jejich podání bylo plné lehkosti, křehkosti a působivých scénických obrazů, které se svou obecností zarývaly pod kůži. V jejich letošní inscenaci Kontra Alt tomu bylo naopak. Přestože si Teatr Sláva opět hledá témata v rituálních aspektech a jejich intuitivním nazírání, tedy témata, která jsou jim přirozená, celé představení na mě působilo silným nedorozuměním a neintuitivností, s jakou přistupovali k scénickému provedení. Neustále mě zarážela prudkost změn a často velmi násilné nebo obsahově vyprázdněné scény. Tam, kde jejich minulé představení bylo přehlídkou scénických nápadu, tam Kontra Alt působila absolutní bezradností. Možná to zavinil fakt, že šlo o monodrama, že hlavní herečce chyběly její partnerky, které by dodaly celku patřičnou dynamiku a umocnily scénickou fantazii. Možná jen špatné období. Těžko říct. Přesto věřím, že jestliže přijedou i v příštích letech, naleznou v sobě znovu onu intuitivnost a lehkost inscenování, kterou si mě vloni získali.