Reportáž: Performing Arts Festival Berlin

 
PETR: Někdy v únoru jsem pátral po mladých německých umělcích a něčem, co jsem si představoval jako berlínskou alternativní scénu. Zapadlé zákoutí a podzemní avantgardu, něco, co stojí na okraji a možná trochu za jeho hranicí. Ani mě nenapadlo, že se skrze jedno heslo a dvě kliknutí dostanu přímo k jádru, k síti spojující v sobě berlínskou nezávislou scénu téměř v celé její šíři a pestrosti - že se dostanu k něčemu jako je Performing Arts Festival Berlin a platformě LAFT, která mimo jiné své aktivity festival organizuje.
// střih

Volám Barboře, že si v červnu uděláme výlet do Berlína.
// střih
 
Přichází mi email s akreditacema a programem. Trochu mě sevře úzkost. Na programu je víc než sto inscenací ve více než padesáti prostorech. Říkám si jasný, Berlín, jakýsi evropský Mittelpunkt (středobod) alternativní kultury, ale upřímně jsem nečekal, že je tu takové množství rozdílných scén a především, že existuje takový festival, který by většinu z nich spojil do festivalového světa a že je mezi nimi vůbec taková ochota a snaha spolupracovat.
Představení vybírám spíš intuitivně, v té spletitosti informací se ztrácím a snažím se vybírat, co nejrozdílnější části programu v co nejširším okruhu scén.
// střih
Na Florenci čekáme s Barborou na bus. Nemáme moc tušení do čeho jdeme, ale víme, že to bude stát za to.
// střih
 
Den 1.

PETR: Čekáme v jednom parku v Prenzlauer Bergu, kde se v malé přesprejované budově skrývá jedno z lokálních center festivalu. Pro akreditované hosty je připravena procházka po okolí a prohlídka několika scén, které pro nás budou hrát roli v dalších dnech. Ballhaus Ost - Dock 11 - Halle - Theaterdiscounter. Celá procházka poskytuje ideální základ pro vhled, jak místní scéna funguje.
Ballhaus Ost je půvabná budova, která sousedí se hřbitovem. Celá budova poskytuje řadu scén s hlavním sálem pro přibližně sto lidí. Ve své podstatě ztělesňuje osud a princip existence řady podobných prostor. Její hlavní účel tkví nejen v prezentaci velkého spektra rezidentních a hostujících umělců, ale i v rezidentních programech umožňující zkoušení, vývoj a umělecká setkání. Ballhaus Ost je ale stále prostor, který se pronajímá, což vytváří její neustále nejistou existenci čím dál tím více ohroženou rostoucí gentrifikací města, nárůstem nájmu a zhoršujícími se vazbami se sousedy, nutností regulovat hluk. Gentrifikace je pro místní nezávislou scénu něco jako stín, kterého se nelze zbavit a u kterého se nikdo nemůže zbavit strachu, že přeroste natolik, že v sobě všechno pozře. Podobně nejistou existenční situací si prochází i Theaterdiscounter, který sídlí kousek od Alexander Platzu v bývalé tovární budově a který je v stálém čekání na dopis od developerů chystajících se starou budovu zbourat.
V poměrně lepší situaci se nachází zbylé dva prostory Halle a Dock 11. Oba v osobním vlastnictví a zasvěcené tanečnímu divadlu. Oproti Dock 11 je ale Halle čistě v rukách místního souboru a výhradně jeho produkcím. Aktivity Dock 11 mají na druhou stranu daleko širší rozpětí věnující se workshopům, tanečnímu vzdělávání napříč generacemi, rezidentním programům pro umělce z celého světa a prezentaci taneční scény.
// střih
 
BARBORA: Festival samotný láká z mnoha důvodů; Berlín jako kulturní evropská metropole, Berlín jako centrum nezávislé divadelní scény, ráj pro mladé umělce. Bohužel po prohlídce několikátého prostoru se ukazuje, že je dnes pravda již jinde. Město se mění a bez výjimky všichni producenti mluví stejně; nevíme, jak dlouho budeme moci v prostoru zůstat gentrifikace se dotýká všech, příliš velká konkurence, velký boj o diváka… toto všechno přináší dojem, že jsme možná již za vrcholem berlínské kulturního rozmachu. Pokud se něco nezmění, lze předpokládat, že nezávislých prostorů bude v budoucnu postupně ubývat. Nicméně i přes to dává PAF dohromady velmi pestrou paletu představení místních umělců, která oscilují mezi klasickou loutkařinou a experimentální performance, od prostorů pro deset diváků po relativně velká a kvalitně vybavená divadla. Právě ta velká škála různých možností mně zcela pohltila a nechala plout festivalových životem. První představení; bytové divadlo Hack-B-Theater a mistrná klasická loutkářská práce v provedení Petera Waschinského po názvem Performänz. Jakýsi kabaret s ukázkami kusů jednotlivých představení. Samotným vstupem do tohoto divadélka se ocitáte v jiném světě. Malé pokoje do posledního centimetru zaskládané nejrůznějšími náhodnými předměty a mezi nimi majitel, provozovatel a herec Peter Waschinsky usazující diváky a hledající poslední kusy rekvizit kdesi v hloubi jednoho z těch malých pokojů. A pro naprostou dokonalost zvoní těsně před začátkem pevná linka a herec se maje zvedat telefon, který je přesně za zády nás diváků. A následují výstupy; co do loutkářské profese pojmul Waschinsky téměř všechny možné způsoby práce; od klasické marionety po minimalistické prstové vystoupení.
//střih
 
PETR: Jsme v budově bývalého učiliště, krásná cihlová budova - Sophienshaele - Mitte - jedná se o podobnou mekku nezávislé kultury jako například Ballhaus Ost spojující ve svém programu klasičtější činohru s tancem, experimentem, performancí. Podobné, těžko uchopitelné rozpětí v sobě snoubí i další představení Mira Fuchs původem australské performerky a bývalé striptérky Melanie Jame Wolf.
BARBORA: Těžko říct, co přesně se snaží představení přenést, ale zanechává silné pocity. Diváci usazeni do kruhu naproti sobě, sledují performerku, jak postupně tančí každému z obecenstva na klíně a neustále opakuje ty stejné věty. Jistá směsice trapnosti a fascinace, ovšem zanechává za sebou několik otázek. Je všechno to, co vidím nemravné a trapné? Proč je toto téma tabuizované? Ovšem žádné odpovědi dané nejsou. Představení si pouze hraje s divákem a nutí ho myslet.
PETR: Melanie - Mira předvádí před publikem na jednu stranu velice jednoduchou performanci, která je ale zatížená spletitou variací interpretací, kterou nelze zcela rozšifrovat. Je to, že si divák nechává dávat lap dance, protože jde o divadelní prostředí, o místo divadelní performance? Je rozdíl, jestli zaplatím tanečnici přímo, jako v případě strip klubů nebo skrze vstupenku na představení? Je fakt, že přestože mám možnost odmítnout tanec,neodmítám, pouhou atrakcí s divadelním charakterem nebo i subtilní legitimací sexuálního průmyslu, který tak často pohlcuje lidi? Kde se v ní nachází hranice pravdivosti a iluze? A jaké je její skutečné jméno - jelikož jak sama v úvodu říká - striptérka nikdy neřekne své pravé jméno…
// střih
 
Den 2.
 
BARBORA: Den začíná několika hodinovou diskuzí na téma Solidarity and Selection – International Circulation in the Performing Art. Po panelové diskuzi několika představitelů kulturní berlínské scény následuje otevřená diskuze na témata, která během předešlých hodin vyvstala. Financování nezávislého divadla, networking a demokracie volby v kulturním prostředí, kultura a její závislost na politickém dění a další.
PETR: program pro Industry professionals mi přijde úctyhodný ve své snaze něco doopravdy udělat pro scénu. Možná právě to je hlavní důležitost festivalu - nejen vytvořit jakýsi showcase nezávislé scény, ale spíše se jí snažit uchopit v její pestrosti a vyjít vstříc jejím problémům a to jak na lokální, tak na mezinárodní úrovni.
//střih
- střih jako další cesta. U-Bahn, S-Bahn. Celé naše prožívání festivalu je uzemněno v jednotlivých přejezdech. Z jednoho konce na druhý. Každá část města je něčím specifická. Každá část má svou nezávislou platformu a řada umělců se víc než k obecným tématům otevírá dramaturgicky k lokálním specifikám svého okolí.
Mitte -> Neukölln, místo - domov největšího spektra národností. Lidé z celého světa, kteří si s sebou přináší i část svého rodného místa.
 
BARBORA: Přesouváme se na procházkové představení skupiny Shifting Perspektive s názvem Home away from Home. Jemné a zároveň dojemné příběhy několika lidí, kteří se přestěhovali do Berlína, popisují svoji vzpomínku na domov. Divák dostane mapu a s ní prochází maximálně ve dvojici několik zastávek, na každé nasadí pásku přes oči, a tak nikdy nepozná svého vypravěče. Ilona Marti, jakožto režisérka a koordinátorka tohoto projektu má za sebou již několik podobných site specific storytellingů, které realizuje v různých evropských městech. Samotný formát je velmi vhodný pro festival takového typu, dodává celému celku nadstavbu a vměšuje se tak přirozeně do každodenního dění ve městě.
PETR: Město jako forma - místo jako obsah. Pro mě jako člověka jsou podobné představení zcela zásadní. Pomáhají oduševňovat zapadlá zákoutí, místa, kterými by člověk bez povšimnutí prošel. V hlavě mi zní jakási mantra, která je především ve velkoměstech tak patrná a přitom tak lehce přehlédnutelná: Some of us are storytellers, but all of us are stories.
//střih
 
Ballhaus Ost. Představení TOODRYTOCRY, jedno z představení dramaturgické linie Introducing…, jediné kurátorované části festivalu založené na výběru z otevřené výzvy směřované novým tvářím na berlínské scéně. Větší část dramaturgie pak vytváří samotné prostory, kteří se do festivalu zapojují.
BARBORA: TOODRYTOCRY vzniklo v roce 2016 jako rezidenční projekt v Theaterhaus Hildesheim. Zkoumá především ženské tělo a jeho vnímání okolím, odkazuje na neustále živé téma Body politics. Jde o velmi obrazový zážitek, dvě herečky v silonových overalech ztvárňující mořské panny a předvádějící reprodukci, na scéně se nešetří tělními tekutinami. I přes svou snahu šokovat, je představení v podstatě velmi klidným a pomalu se odvíjejícím obrazem, které opět spíš než jakoukoliv novou informaci, přináší téma k diskuzi.
PETR: téma jako Body politics, Free body se objevují čím dál tím více v tanečně-fyzické formě určitých představeních. Mám za to, že je to vědomá, ale i podvědomá reakce především na masovou kulturu, která morfuje, přetváří a do jisté míry svazuje naše těla a snaží se je vnést do škatulek obecné krásy - do konvenční formy zabíjející unikátnost. Podobná představení jako TOODRYTOCRY jsou pak přirozenou scénickou reakcí - únikem a snahou zbavit se stereotypů kladených společností, jak zacházet a jak vnímat vlastní tělo. Minimálně mořské panny v Ballhausu jsou toho jasným příkladem.
// střih
 
Den 3.
 
PETR: Ve festivalovém centru kousek od Alexandrplatzu se odehrává Berlin Diagonale - showcase nezávislých tvůrců. Jedná se o pravidelný event, který spojuje různorodé umělce v prezentaci před promotéry, dramaturgy, kurátory festivalů. V případě PAFu nezůstává však showcase jen u festivalem představených umělců, ale nabízí i řadu umělců, kteří se do programu nedostali a v tom spočívá hlavní přínos celého eventu. Další rozšíření, další manifestace živorodého prostředí berlínské scény.
Mezi tím, co jsem na showcasu, vydává se Barbora do Neuköllnu.
// střih
 
BARBORA: V Tatwerk/Performative Forschung, dalším z nových nezávislých berlínských prostorů v Neuköllnu, odehrál soubor Merlin Puppet Theatre hororové loutkové představení pro dospělé. Můj pravděpodobně nejsilnější festivalový zážitek. Šest postav, šest příběhů v jednom domě, všechny velmi depresivní a klaustrofobní charaktery utápějící se ve své osamělosti, jsou nakonec potrestáni brutálním způsobem jakýmsi démonem. Velmi precizní loutkářská práce a koncert řemeslných nápadů v jednom. Po dlouhé době jsem opět byla velmi překvapená, s jakou lehkostí je možné dát loutce život (a pokud to příběh vyžaduje, tak jí ho i vzít).
// střih
 
PETR: Setkáváme se s Barborou v K77 Studio na hranici Mitte a Prenzlauer Bergu. Prostor hned vedle Dock 11, ale oproti elegantnímu, rekonstruovanému a do jisté míry elitně vypadajícímu Docku, poskytuje atmosféru autonomního kulturního centra s nádechem hippies a svobodou doslova ve všem. Skrze festival se K77 Studio otevírá v site-specific performanci, na které se podílejí umělci z celého světa a děti trávící svůj čas v K77. Během performance procházíme celým komplexem, zahradou, dvorkem a čtyřmi poschodími baráku, které poskytují dostatečně pestrou platformu pro performativní akce. Celé oduševnění prostoru neláká ani tak svou kvalitou, jako spíš hravostí a otevřeností, s jakou interpreti přistupují k divákovi. Společně se podílejí na vytváření místa vyzařujícího inspirativností a touhou tvořit - nikoliv jako nutností uměleckého sdělení, ale jako čistou niternou expresí sebe samého.
// střih
 
Den 4.
 
PETR: Barbora odjela na trasu Drážďany->Praha a já se už v poledne ocitám v prostředí opulentní budovy bývalé nemocnice na okraji Kreuzbergu na představení GANG vzniklého v místním centru pro pantomimu. Jde o nonverbální, spíše pohybové představení založené na pevných strukturních bodech vyplněných kolektivní improvizací. Je to jedno z těch představení, který vás nevtáhnou do příběhu - mezi performery - do tématu, ale skrze jejich akci se divák dostává sám k sobě. Vztahuje si drobné nuance vzájemné herecké interakce k vlastním zážitkům a tím si i dotváří celé téma.
// střih
 
Dock 11 a představení TOOLS je vesměs podobným formátem jako GANG. Představení je ale kompozičně ohraničené minimalistickou instalací a vytváří tak jakýsi kontext pro samotnou činnost. Výraznost instalace, která je schopná stát sama o sobě a není to pouze scénografie, vytváří z celku TOOLS pohybový komentář galerijního charakteru. Pro mě se jedná rozhodně o netradiční a inspirativní pohled, kdy samotné představení dotváří instalaci (scénografii) na místo běžného fungování, kdy scénografie (instalace) dotváří celkové představení (performanci).
// střih
 
Nacházím se v jednom z nejdůležitějších center místní nezávislé scény, ve skvěle fungujícím, etablovaném HAU HEBBEL AM UFER, který vede dohromady tři prostory (HAU1, HAU2, HAU3). HAU společně se Sophiensaele a Ballhaus Ost pořádali do roku 2015 festival 100⁰, který byl podobného charakteru, jakým je nyní PAF a který se stal jeho přímou inspirací.
Beauty & the Beast je dalším představením platformy Introducing… a bezesporu jedním z nejzajímavějších a posléze nejdiskutovanějším představením festivalu. Ač Beauty & the Beast svádí k odkazu onoho romantického příběhu dostává se performer Enis Turan skrze inspiraci v domněle historicky překonaných obludáriích ke komplexnímu tématu vnitřního souboje. Mezi krásou a zvířecím pudem - mezi tím, kým se jevím - kým se mám jevit a tím, kým opravdu jsem. Opět vnáší do diskurzu téma svobodného těla a činí tak velmi razantním způsobem vlastní deformace, dokonstrukce vlastní osobnosti a identity zatímco vytváří novou, falešnou, která sice nemá svou autenticitu, ale naopak má společenskou prestiž a slávu. Skrze intenzivní scénické, extrémně fyzické a od jisté míry brutální jednání k sobě i divákovi přichází k tenké linii dělící přirozenost a umělost, originalitu a produkt masové kultury, kterou touží překonat a vznítit v každém vlnu originality a sebevyjádření. Ve chvíli, kdy se v konečné scéně zahalí jeviště stroboskopem a diváci samostatně vchází na jeviště tančit ve zběsilém rytmu, se mu - minimálně v určitých mezích - podařilo.
// střih
 
Chodím okolo řeky Ufer a tak trochu si vyčítám, že jsem se nedozvěděl o HAU dřív. Minimálně bych neváhal a zadal si akreditaci na performativní instalaci Evros Walk Water 1 & 2 přivádějící diváka tematicky ke člunu s uprchlíky, která alespoň v diváckých ohlasech, jenž jsem průběžně zaznamenal, patřila k tomu nejpůsobivějšímu na festivalu. HAU je prostorem, kterému se dá věřit v jeho dramaturgii zaměřené na experimentální práci s žánrem a především na aktuální témata a jejich netradičním scénickým komentářem.
Chodím okolo řeky Ufer a po čtyřech festivalových dnech se mezi místními scénami už necítím tak ztracený.
// střih
 
Den 5.
 
Poslední den začíná společnou snídaní ve festivalovém centru. Je příjemné se vidět ještě jednou s velkou řadou umělců a divadelních profesionálů, s níž jsme během festivalu přišli do kontaktu. Krom společného programu pro Industry professionals není moc šance se setkat. Každý má jiné preference, jiný výběr, festivalový čas je drahý a přejezdy dlouhé.
Pod tlakem města, nacpaného metra, opakujících se stanic, které stojí na pomyslném kříži uprostřed tras mezi jednotlivými prostory a pod samotnou tíhou času, který nutí k rychlému vstřebávání, se často vytrácí drobné nuance a chvění, pocity.
// střih
 
P.u.r.e. walk, další z open air, procházkových performancí přiměje účastníka alespoň na chvíli se zastavit. P.u.r.e. (Performative urban research ensamble) je tvořen členy uplynulé performance GANG a vlastně mě tedy ani nepřekvapí styl, jakým naše společná performance probíhá. V procházce jde o to, vnímat okolí - vytrhnout se z běžného dění a soustředit se do sebe. V různých vzdálenostech od sebe procházíme kolem rušného, komercí zahlceného Potsdamer Platzu a snažíme se - tak trochu sami - tak trochu spolu - přijít na odlišné vnímání místa. Dát čas našemu prožitku, netradičním vzorům na chodníku, zvukové kompozici - všemu, co nás v našem meditativně laděné atmosféře upoutá.
Skupina vedená pěti performery udává rámec celé procházky, ale dochází k podobnému problému, jaký jsem měl s jejich představením GANG a tím je čas trvání a určitá únosnost pro diváka, který byť je v případě procházky spoluaktérem-performerem, není součástí kolektivního procesu a dlouhodobé práce a tak po určitém čase přestane být schopný oné zvýšené vnímavosti.
Po chvíli se společně s několika dalšími členy skupiny odděluji natolik, že se ze spoluaktérů a členů skupiny stáváme spíše diváky, což se jeví jako zhroucení smyslu celého konceptu. Performeři totiž vytvoří oddělenou skupinu, která místo sebeprezentace a sebeprožívání, začíná performovat, pro ty, kteří přihlížejí - pro nás - pro diváky. Vzbuzují se otázky, jak se vlastně vnímáme - sami i navzájem - jak pozorujeme okolí a jak jsme jím pozorováni my. Do jaké míry na tom záleží a do jaké míry pod tímto vlivem měníme naše chování...
Nicméně bylo extrémně pozoruhodné vnímat tuto změnu z celistvého tělesa na aktéry a diváky stejně tak jako vnitřní procesy ve zvýšeném vnímání okolí. P.u.r.e. předvádí praxi, která by dost dobře mohla sloužit jako pravidelná kolektivní meditace pro každého městem stísňovaného člověka.
//střih
 
Znovu v Sophiensaele, tentokráte v neuvěřitelně působivém hlavním sále. Oprýskaná omítka působící na jednu stranu dekonstrukcí vlastní minulosti, na druhou stranu z ní historie a příběhy přímo sálají svou hutnou atmosférou. This Think I Am choreografa Martina Nachbara se oproti přítomné historii obrací k budoucnosti. Vytváří zvláštní ‘choreografovanou rozhlasovou hru’, kde tanec hraje podobnou roli jako zvukový soundscape - umocňuje atmosféru příběhu, komentuje jej, dotváří kontext a celkovou kompozici díla. This Think I Am není ani tak silné svým příběhem, tématem tři polo lidí - polo kyborgů - přeměnou těla ve stroj, ale především právě svou kompaktní atmosférou, ve které se vyjevuje a zanořuje jako přízrak - možná přízrak budoucnosti - možná jen jako přízrak našich divných úvah o budoucnosti.
// střih - konec.
 
Na jednu stranu trochu úleva - zachytit PAF v celé jeho pestrosti a fungování v rámech berlínské nezávislé scény je něco myšlenkově extrémně vyčerpávajícího. Píšeme si s Barborou a říkáme si, že PAF je pro nás poměrně unikátním úkazem - ani pro svůj samostatný program, ale především pro to, jakým způsobem do scény zaplouvá, jak se ji snaží uchopit, pojmenovat a řešit její problémy. Každý divák je svým vlastním dramaturgem, podobně jak tvoří finální dramaturgii každý z prostorů. Způsobů prožití festivalu je tedy v rukou každého, kdo má ochotu nahlédnout alespoň do střípku kompaktnosti, pestrosti a tvůrčího entusiasmu místních umělců.

Těšíme se už teď na další ročník, protože PAF je rozhodně festival, jehož smysl zásadně přesahuje obsah jednotlivých představení, vytváří kontext, spojuje, učí spolupráci, solidaritě a společného fungování v ne úplně snadných podmínkách berlínské nezávislé kultury.
// střih
 
BARBORA: Pročítám reflexi posledních z dvou dnů, kterou jsem nechala na Petrovi o odjela do Drážďan. Trochu lituji, že jsem nic z toho neviděla, protože věřím, že první část musela být stejně tak intenzivní, jako ta druhá. PAF je zcela unikátním zážitkem a zcela upřímně jej doporučuji navštívit. Zažít Berlín ve svém kulturním květu, je vskutku zkušenost k nezaplacení. Jakožto osoba pohybující se ve sféře nezávislého divadla musím konstatovat, že jde nejenom o dobrý kulturní zážitek, ale především o skvělé místo k setkávání a navazování kontaktů.
 
Text: Petr Dlouhý & Barbora Jakubcová