Reportáž: Delta sobě

Svědkem nostalgického hledání ztraceného mládí několika stovek zralých mužů a žen i dějištěm zábavného podvečera pro četnou drobotinu hemžící se pod jejich nohama bylo v neděli prostranství mezi dvěma panelovými krabicemi na sídlišti Dědina. I když tomu dnes již nenasvědčuje vůbec nic, v té pravé byl ještě před bezmála deseti lety rockový klub, než ho bez milosti přestavěli na kanceláře. Letos to bylo 30 let od chvíle, kdy ho otevřeli, takže přišel čas zavzpomínat a povyprávět potomstvu o jeho bohatýrské historii.
 
Protože v dobách, kdy se kluby v metropoli daly spočítat na prstech na rukách, a ještě vám jich na nich přitom možná pár zbylo, byla Delta rozhodně nejvíc mimo hlavní proudy. A to vzhledem ke svému předměstskému místění doslova. Cesta na ni (a zejména kolem půlnoci zase zpět domů) představovala pro mnohé návštěvníky nejednou velké dobrodružství a v tramvajích a taxících byla navázána či rozvázána četná přátelství či vztahy. 
 
"Moje první vzpomínka na Deltu je, že jsem to tady vůbec nemohl najít, a to jsem místní z Prahy 6," zavzpomínal na "pietním shromáždění" filmový režisér Petr Zelenka. Právě na Deltě v půlce 90. let natáčel některé záběry svého fiktivního dokumentu Mňága – Happy End. Tentokrát pánové z Valmezu v sestavě účinkujících chyběli, na scéně se přesto sešla reprezentativní sestava kapel. Některé z nich měly v klubu svou zkušebnu a ve své době byl středobodem jejich životů. 
 
Na scéně se tak vystřídaly soubory OTK, Rudovous a Už jsme doma – tentokrát dokonce výjimečně za osobní asistence nehrajícího člena souboru, malíře Martina Velíška. Nemohla chybět Garage (ještě si povíme proč). A velké finále představoval set Tatabojs, kteří právě z Delty kdysi odstartovali svou hvězdnou kariéru. Střihnout pár písniček si s nimi postupně přišli jejich bývalí kytaristé Marek Padevět a Marek Doubrava. 
 
A na plátně za muzikanty se promítaly historické fotografie, obrázky plakátů dobových koncertů a klubových programů. Asi každý z přítomných pamětníků při pohledu na ně vytlačil slzu při vzpomínce na nějaký zážitek z tohoto místa, který mu asi nadosmrti nevypadne z hlavy. Autora těchto řádků nevyjímaje. Pro něj byl nezapomenutelný třeba koncert švédských Fleshquartet, ale zejména pohnutý víkendový večer v půlce památného listopadu 1989. Ještě pln zážitků z páteční Národní třídy sem s přáteli přišel na koncert (měli hrát Z kopce nebo Ošklid, kdoví) a místo muziky jen krátce z pódia pohnutým hlasem promluvil Petr Váša, že "to" právě začalo. 
 
Delta vydržela fungovat přes dvacet let, na cestu do pomyslného hrobu jí stejně jako několika dalším klubovým legendám (Petynka, Chmelnice) na povedeném posledním koncertě zahrála právě Garage. A také tentokrát se lidé rozcházeli spokojeně – často do přilehlých lokálů. 
 
"Ani mi není moc špatně," glosoval večírek s jednodenním odstupem Martin Černý, někdejší dramaturg Delty a dále mj. zvukař, kapelník Rudovouse a zejména jedna z postaviček, na kterou jste kdysi na Deltě nemohli nenatrefit, ať jste přišli v kteroukoli denní či noční hodinu.  
 
fb fotogalerie zde