Report: Prague Calling - DJ Paul Kalkbrenner v SaSaZu

Svátky nesvátky, tradice netradice, na Bílou neděli se pařilo o sto šest. Do Prahy přijel po dvou letech německý DJ Paul Kalkbrenner.

Ač tento německý DJ působí na hudební scéně už druhou dekádu, do povědomí většiny se dostal až po roce 2008, kdy vzniknul dnes již kultovní snímek Berlin Calling, přibližující tamější taneční scénu a s ní spojený životní styl. Že je to nadaný chlápek, nám nemusel ukazovat pouze prostřednictvím tohoto filmu, ale živě jsme mohli jeho kvality ohodnotit i v pražském SaSaZu. V rámci svého aktuálního turné zahrál o den dříve i v Bratislavě a reakce na sociálních sítích byly velice různorodé.

U taneční hudby je hodnocení dosti odlišné od kytarového koncertu, kde se dá pokazit daleko více věcí. Naopak, zde je to daleko více o výběru samotného DJ, co ten večer namíchá za mix. U Paula je to o to složitější, že chce hrát vlastní hudbu, což na jednu stranu omezuje, pak ale alespoň víte, co lze očekávat. Mně, a řekl bych, že jsem nebyl sám, se do noty trefil.

Line-up celého večera byl kvůli neúčasti Philippa Strauba lehce pozměněn, ale jelikož nikde nebyl předem zveřejněn, nebylo jasné, kdo kdy bude hrát. Návštěvníci se pomalu rozehřívali, někdo u baru, někdo na parketě, kde jim povedenými sety prvně DJs P@co s Průšou, následováni Siminou Grigoriu, kterou odměňovali svým potleskem zejména pánové, zahřívali půdu pro hlavní hvězdu večera, jež nastoupila půl hodiny po dvanácté. Klasicky oděn, do jednoho ze svých fotbalových dresů, tak PK odstartoval svůj zhruba stominutový setík, během něhož došlo i na pár kousků z cizí tvorby, vždy však v Paulově úpravě.

Po první třičtvrtěhodince si dokonce dovolil zcela utnout produkci, aby mohl začít znovu s další písničkou pěkně od začátku. Celkově bych hodnotil první půlku za vylidněnější, zatímco v druhé části zkusil roztančené obecenstvo ohlušit několika hlasitějšími pasážemi. Již od první chvíle měl ale všechny na své straně (což mu dal najevo i jeden líbající fanoušek) a bylo jasné, že všichni kopou za stejný mančaft. A to ať už jste ze Španělska, Německa nebo Ruska, troufnu si totiž říct, že bez cizinců by byl klub naplněn sotva z poloviny.

Atmosféra byla skvělá a u takového remixu La Mezca docházelo k několikerému bouřlivému potlesku. Nejvíce pak ale ocenili přítomní závěrečnou Sky And Sand, která je v repertoáru Paula, ale vlastně i bráchy Fritze, jednou z nejoblíbenějších. Byl by to krásný zavírák, kdyby však fandové nevytleskali jeden přídavek, Aaron, známou taktéž z Berlin Calling, a my si tak mohli ještě pár minut vyskákat. To už bylo čtvrt na tři a po krátkém přepojení nastoupila na scénu Lucca, jež zůstávajícím dopřála další taneční nálož.

Po minulé návštěvě v Roxy se přesunul PK do většího prostoru a bylo vidět, že mu sluší, ostatně sám je zvyklý i na obří open-airy. Zvuk si nemůžu vynachválit, na rozdíl od rockových koncertů, je parket v SaSaZu na podobné akce na míru ušitý. A lidé okolo k výslednému dojmu taktéž přispěli. Ještě, že jsem nešel ráno koledovat.

Text: Ondřej Bambas