Recenze: Zrní natočili Soundtrack ke konci světa

Šíleně smutná deska jako předzvěst (hudební) apokalypsy.
 
ZRNÍ
SOUNDTRACK KE KONCI SVĚTA
 
Kladenská kapela Zrní působí na české alternativní scéně jako malé zjevení. Už jejich druhá deska Hrdina počítačový hry jde do světa (naše recenze ZDE) předznamenala, že parta kolem zpěváka Jana Ungera má potenciál, který může rázem přerůst v naději na to stát se vlajkovou lodí české alternativní scény.
 
Novou deskou tento přerod nejen potvrzují, ale posouvají se do míst, kde hudba koketuje s genialitou a dokonalostí.
 
Nahrávání Soundtracku ke konci světa hodně ovlivnilo „hudební soustředění“ na Vysočině. Zrní na něj vzpomínají jako na transcendentální zážitek, cestu z města ke kořenům přírody a člověčenstva.
 
Vysočina – holý pole – podzim, malá chatička, kde topíme dřevem, hospodaříme, hodně pijem, kouříme a celý dny pořád hrajem… Chodíme se dívat na západ slunce, myjeme nádobí, jezdíme nakoupit basy piva a jídlo. Improvizujem, pořád hrajem a nahráváme to, ráno vybíráme, co za něco stojí a stříháme a evidujem. je skvělá nálada, tvůrčí.
 
Jak to ale ve výsledku zní? F-A-N-T-A-S-T-I-C-K-Y!
 
Zrní hned v první skladbě Rychta nabourávají vlastní folkovou fasádu moderním, elektronickým „kopákem“, čímž jako by nihilisticky oznamovali, že naše modrá a kulatá to má za pár a že zánik bude pořádná „rychta“. Úvodní skladba je kromě symbolu apokalypsy ale i – bráno v kontextu tvorby Zrní – jakýmsi hudebním zjevením. Symbolicky destruuje svět, aby z mikroskopických částeček mohla vystavět daleko důmyslnější, košatější, živelnější a ve všech ohledech dospělejší vizi hudební budoucnosti.
 
Zrní tak místy aspirují na stadionovou kapelu a nebojí se gradovat skladby (Rychta, Musí to být) po vzoru Arcade Fire. Jindy až „coldplayovsky“ zvolní (Dva, Hýkal), Bonovsky zvážní (Líto) nebo freneticky explodují (Pokraj). Všechny tyto polohy fungují, jsou přirozené a poukazují na mnohovrstevnatost hudebního jazyka, kterým kapela promlouvá jako mediátor mezi posluchačem a jeho nitrem.  
 
Čeho se Zrní nevzdali, jsou melancholické housle Jana Fišera, ze kterých budete mít občas chuť si šáhnout žiletkou do žil. Se syrovou upřímností naléhavě gratinují klubka emocí do tepajícího monolitu, ze kterého vám do smíchu nebude. Dopředu se posunul i zpěv Honzy Ungera, který občas táhl minulou desku do vokální monotónnosti; to ale na Soundtracku ke konci světa nehrozí. Dokáže být až nepříjemně naléhavý, tesklivý, Jokerovsky děsivý i vtipný zároveň. A hlavně skvěle pasuje k textům, díky kterým zní zpívaná čeština zajímavě a netrapně.  
 
Poklonu by kapela měla vyseknout i mistrovi zvuku, protože Ondřej Ježek odvedl při míchání perfektní práci, z nahrávky je cítit koncertní pot, atmosféra i pohoda z vysočinského dýchánku.
 
Největší přednost / slabina Soundtracku ke konci světa? Je to kurevsky smutná muzika. Asi nesedne každému, což se možná odrazí na prodejích (i když koncerty jsou pořád plné), ale tak nějak naivně věřím, že se pár tisícovek lidí-idealistů najde. Protože dobrou českou muziku si přece rozvracet nenecháme!