Recenze: Wolf Alice v Akropoli

"Well, whose fault is that, if it wasn't Mum and Dad's? "Well it must be yours" We'll have none of that, no",
Silk, Wolf Alice
 
 
"Kdyby tahle otrhaná dívenka s šedavými boltci mohla mluvit jako my, říkala by si vlčice, ale ona mluvit nemůže, přestože z osamělosti vyje - jenže 'vytí' není to správné slovo, protože ona je ještě tak malá, že vydává zvuky jako vlčí mláďata, vroucí a lahodné jako plná pánev tuku na ohni." Angela Carter, Wolf-Alice (Krvavá komnata)
 
New Musical Express (a taky DIY a ještě byste našli řadu totožných ohlasů, aniž byste se museli příliš snažit) považuje první album severolondýnských Wolf Alice My Love Is Cool (22.6.2015) za nejlepší britský debut celé poslední dekády. A já s ním v tomto případě naprosto bezvýhradně souhlasím. Snad i proto jsem tolik želel když kapela zkraje letošního roku posouvala termín pražského koncertu (nominace na Grammy, Mercury a Brit Awards) a pak jí tiše záviděl, že mohla být u pamětihodné chvíle, když se Lorde vtělila do té dívky s bezbarvými vlasy z Bowieho Life On Mars? A chechtal se, že až budu psát recenzi o půl roku později, už to bude solidní love letter. A nakonec proč ne. Ostatně, kdy jste byli naposled na koncertě kapely, která je opravdu veselá?
A těšil jsem se tolik, že jsem se vypravil do žižkovského kopce s dostatečným předstihem, abych mohl pozorovat obsessives se zlatými glittery na obličejích jako jeden z nich, jímž jsem se načas stal. Odměnou mně bylo brzké setkání s nesmírně bezprostředními a milými lidmi, jimiž Wolf Alice jsou, působí nesmírně civilně, jako někdo s kým je možné se spřátelit se stejnou lehkostí a samozřejmostí jakou působí jejich hudba, která vás tak může zasáhnout mnohem osobněji. O to víc, že ne vždy se zabývá tématy, která by se dala označit za jednoduchá. Vedle smíška basisty Thea Ellise ("pro něj je absolutně všechno brilliant and shit zároveň," popisuje jej bubeník Joel Amey) je pochopitelně vždy největší pozornost upřena na tu, s níž se kdysi seznámil na trampolíně na house party, zpěvačku Ellie Rowsell. Absolventku Camdenské školy pro dívky, založené v roce 1871 sufražetkou Frances Mary Bussovou ("Byly jsme vychovávány s povědomím o feminismu, ale zároveň tak, abychom nehrály nějakou genderovou roli, aly byly samy sebou. Takže já jsem se na tomhle světě nikdy moc necítila jako holka. Cítila jsem se jako člověk, osobnost… …Kluci si při focení mohou na sebe vzít co chtějí, ale mě pořád někdo žádá, abych si na sebe vzala poslední kolekci od blah-de-blah anebo mě chtějí nalíčit a trvá to hodinu. Beru to jako součást týhle práce, ale pro nejistého člověka by to byl headfuck"). A já chápu, proč je prakticky ve všech článcích o Wolf Alice na její úvodní popis potřeba odstavec. Je opravdu těžké ji popsat jedním slovem, s vyjímkou jednoho, krásná. Když kapelu zastihnu u stolu restaurace na Akropoli a říkám, jak je skvělé je vidět v Praze, věnuje mi dlouhý upřený pohled. Tolikrát je popisována její ostýchavost a introverze, se kterou působí jako uličnický nalezenec, který těká pohledem, neví co s rukama a dívá se jakoby zevnitř. A zároveň je jedním z nejveselejších lidí, jaké si vůbec dokážete představit, každou chvíli se otřásá nějakou legrací. Když se s Theem fotí s fanoušky, pořád něco vymýšlí a pak ji najednou odbourá nečekaný záchvat smíchu, kdy se směje celým tělem překvapivě hlubokým hlasem, že by se za něj nemusel stydět hajný Breburda z Kopyta a Mňouka, běží se ukrýt několik metrů zpátky do Akráče, aby po chvíli vyšla s komentujícím "that giggle". Nesmírně kamarádsky z portálu pozoruje a natáčí své kamarády Gengahr během jejich vystoupení. A zároveň má v sobě tahle slečna obrovskou sílu, s jakou jsem se setkal jen v případě některých svých šermířských kolegyň. Wolf Alice báječně navazují na brit pop devadesátých let, ale zatímco mnohé Elliny předchůdkyně dávaly okázale najevo svoji coyness, se kterou se zavrtěly v upnutém svetříčku a to by tak mohlo stačit, aby poskytly dostatek materiálu k příběhům, na nichž Jarvis Cocker postavil svoji kariéru, Ellie Rowsell je naprosto přirozená a autentická. Vystojím si místo u hrany pódia těsně pod jejím odposlechem, abych si mohl přečíst drobný nápis na jejím tričku "I like boys, now. Theo" a najednou odněkud ucítím závan červeného vína. Tohle je Ellie.
 
Je to příznačnou intelektuální leností, že bylo v souvislosti s Wolf Alice v médiích tolikrát použito slovo grunge. Přesnější je, že kapela vyjadřuje vlivy americké nezávislé hudby tak jak je pro anglickou scénu přefiltroval Graham Coxon. Symptomaticky jako první věc když vstoupím do sálu slyším před koncertem hrát That's When I Reach For My Revolver od Mission Of Burma, věc na kterou jsem v předchozích dnech v této souvislosti tolik myslel, a stejně, ač se jedná o Amíky, zní najednou jako od Sham 69. Wolf Alice jsou tak angličtí jako první alba The Stone Roses anebo The Pale Saints, jako Curve anebo Slowdive, jako tričko s Rickem Mayallem v hledišti. Nikoliv náhodou působí nesmírně vyhraně, 147 koncertů odehraných jen v loňském roce hovoří za vše. Ostatně, Wolf Alice nejsou žádné rychlokvašky toho správného managementu, poté, kdy Ellie s  kytaristou Joffem Odiem opustili úvodní vliv freak folku a Johnny Flynna s Laurou Marling, aby se stali Wolf Alice, věnovali tvrdě tři roky živému hraní před vydáním prvního alba. Elliny texty, plné jemných narativ a citlivých pozorování, zasahují pocity naprosto univerzální jako ženské přátelství v Bros, často se dotýkají témat útěku a identity, tak klíčových pro období dospívání a rockovou hudbu již od dob… třeba The Runaways, vyprávějí o vymanění se z úzkostí a deprese se vší veselou úlevou která to provází. Lisbon odkazuje na novelu Jeffrey Eugenidese The Virgin Suicides, She je vynikající studií závisti ("I had a lover, I had a friend I don’t deliver nothing for them You having fevers or bad dreams I’m having neither, just live and breathe"), textem i dynamikou srovnatelná s tím nejlepším od PJ Harvey. A pak si najednou všimnu, že uprostřed Blush Ellie pláče. 
 
A vždy když slyším krautrockem ovlivněný začátek Giant Peach, připadám si jako kdybych měl stroj času a pocitově se vracel do Pyramidy na začátek roku 92, kdy The Jesus And Mary Chain, než ji zaplnili acidovými promítanými hvězdičkami, pouštěli před koncertem příznačně Mother Sky od Can, zde si Ellie a Theo dopřávají své notorické sidesteps ve stylu ZZ Top. Tolik k historizujícím souvislostem a současnosti britské hudby. Teď již mají Wolf Alice za sebou všechny velké světové festivaly, doma Brixton Academy, a já mám pocit, že brzy už budou tak velcí, že těžko je někdy ještě uvidím takhle zblízka. Tím, jak moc dokáží být osobní, se jednalo o zážitek, který byl tak intenzivní, že něco ve mně už mělo tendenci to pouštět, silný zážitek, kdy při probuzení ráno po koncertě jsem si připadal jako kdybych dostal kopytem do hlavy a vzpomínky se mi teprve začaly pomalu vracet. Ale věděl jsem, že až tohle dopíšu, budu smutný, že ten zážitek skončil.
 
"Punch drunk, dumb struck, pot luck happy, happy" Blush, Wolf Alice
 
WOLF ALICE
support act Gengahr
Palác Akropolis
6.9.2016
 
setlist:   Intro   Your Love's Whore   You're A Germ   Freazy   Bros   Lisbon   90 Mile Beach   Silk   The Wonderwhy   Storms   Swallowtail   Fluffy   She   Moaning Lisa Smile   přídavek   Turn To Dust   Blush   Giant Peach  
 
/fotogalerie/