Recenze: Swans v Divadle Archa

"I know I'll never die," Michael Gira, Swans, The Seer Returns
 
Kolosální, grandiózní, monstrózní, gargantuánské, monumentální, těmito a mnoha jinými přívlastky vítal před časem hudební tisk album The Seer, jimiž z období snění po třináctileté pauze v roce 2010 probuzení Swans dosáhli nejen svého druhého vrcholu, ale stvořili jím velmi pravděpodobně nejlepší nahrávku své dlouhé historie.
"Říkal jsem to trochu z legrace, ale je pro mě kulminací veškeré hudby, na které jsem se kdy podílel nebo si ji představoval, využitím všech metod, prostředků, atmosfér a pocitů. Nechtěl jsem se zastavit, dokud nedosáhneme absolutního maxima mých schopností. A tvrdě jsme za to zaplatili," směje se Michael Gira. Allmusic spotřeboval k popisu alba s ústředním motivem dětství padesát jedna adjektiv a já nezapomenu, jak jsem si tenkrát 27. listopadu roku dvoutisícíhodvanáctého, kdy se Swans zastavili v Lucerna Music Baru v rámci turné s ním souvisejícím, stoje těsně před pódiem, v zádech s ústředním hrdinou tohoto podniku, mnohými tak oblíbeným sloupem, tím čelním pilířem (nechci klubu křivdit, zažil jsem v něm skvěle nazvučené koncerty), říkal, že veřejná kastrace by mohl být piknik ve srovnání s intenzitou zvukových vln odrážejících se v tomhle prostoru. Neubautenovské naslouchání s bolestí zde dosáhlo zenitu svého významu hned v první vteřině, ač vím, že snahou Swans je zvuk velmi orchestrální, zde nebyl slyšet zvuk basy Christophera Pravdicy, stojícího tři metry od mne, Thor Harris bušil do zvonů, ale jediná informace byla vizuální, vše splývalo v jedné ohromující zvukové vlně toho pamětihodného koncertu, jaký vás zastihne tak jednou za život. A bylo neskutečné rozhlédnout se kolem sebe po lidech se stavy vědomí změněnými hudbou, která dokázala působit drtivě anebo také nesmírně euforicky. A tak, když jsem se já, the man who refused to be unhappy, šťastně šinul do Archy s vědomím, že ještě jednou, naposledy, budu moci vidět tu nejúžasnější sestavu, se kterou se kdy Michael Gira potkal (vedle kytarového hrdiny Normana Westberga ještě Christoph Hahn za steelkytarou, Phil Puleo za bicími, Thora Harrise zde již změnou obsazení nahrazuje klávesista Paul Wallfisch), nemohl jsem tušit, že směřuji na koncert, který bude z těch tří, které jsem v Praze v téhle sestavě tohoto období Swans mohl vidět (doplním Akráč 2010), zdaleka tím nejlepším. 
 
přestávka, protože předkapela, protože Anna Von Hausswolff
oproti letošnímu březnovému vystoupení v Paláci Akropolis (skvostnému) zde v komornějším složení, doprovázena pouze kytaristou Karlem Ventem (začínající set hrajíc na svém telecasteru paličkou na bicí, což byl kdysi téměř trademark Thurstona Moorea, pak často e bow s bottleneckem) a druhým klávesistou Filipem Leymanem a s třemi zcela novými kompozicemi. Oproti předchozím nejsou tak droneové jak bych pro její čtyřicetiminutový set před Swans čekal, ale ještě psychedeličtější, gotičtější, velmi bass heavy a když závěrečná skladba v očekávaný drone zvolna přejde, zní až industriálně. Celé to působí jako období přechodu od alba The Miraculous k čemusi novému. A zní to skvěle.
 
"Když máš padesát hlasů, které zpívají v kostele opravdu nahlas, a pak náhle přestanou, ten okamžik, kdy to celé rezonuje, je pro mě opravdu krásný. Přesahuje to fyzickou stránku hudby." Michael Gira
 
Michael Gira často říká, že cílem jeho hudby je dosažení extáze, "zážitek něčeho většího, než jsem já sám. Po natáčení jsem si všiml, že řada skladeb vyjadřuje vypravěčovu touhu rozplynout se, naprosto se ztratit v něčem větším než je on sám." Když jej zvídavý novinář intelektuál konfrontuje s Heideggerovým (no prosím) pojetím extáze jako něčeho vně vědomí, prostě odpoví že se to týká chvíle naprostého objevení a zároveň naprosté ztráty. Simultánní ztráty. Stejnou souvislost vyjadřuje jeho odpověď na otázku, kterou slýchá často, o živém hraní jako fyzické zkušenosti. "Je to jako být naprosto vně sebe, zatímco zároveň, simultánně, sám sebe nacházet. A přišlo mně zvláštní, že jsem nedávno četl v The New Yorkeru rozhovor s Bruce Springsteenem a říkal to samé."
Asi nepřekvapí, že ze všech zmíněných nedávných pražských koncertů Swans byl právě tenhle tím naprosto nejpsychedeličtějším, jak v souvislosti s úžasným zvukem aktuálního alba The Glowing Man, tak i s Girou přímo zmiňovaným vlivem raných Pink Floyd. "Ummagumma je skvělá deska. Měl jsem štěstí, že jsem mohl vidět jejich koncert v roce 1969 na festivalu v Belgii. V tom raně post-Barrettovském období to pořád ještě byla naprosto maximálně skvělá kapela, v řadě ohledů ještě dokonce mnohem lepší. Jejich hudba byla Wagnerovštější, monolitičtější, s těmi velkými crescendy jako "Careful With That Axe, Eugene". Hodně dlouho jsem o nich přemýšlel."
Ovšem Swans jsou taky šikulové. Nečekejte, že budou objíždět svět, aby obehrávali své dávné slavné pecky. Jednak protože "kdyby nás někdo požádal, abychom odehráli koncert ze starých věcí Swans, řekneme že ano, a pak odehrajeme celej box set písniček Creedence Clearwater Revival," a především, téhle jejich sestavě se spolu hrálo tak dobře, že zpravidla polovina následného alba vznikala vždy již na turné. A tak hned úvodní skladba úžasného koncertu v Arše byla novinka, čtyřicetiminutová The Knot působila, jako kdyby se vyvinula z No Words/No Thoughts podobným způsobem, jako vzešel Cloud Of Unknowing z The Apostate. Názorně ukázala jak že to taky bude s těmi Pink Floydy, a dovedla slečnu v první řadě k takové formě extatického tance, jaký by se náramně vyjímal na koncertě Stounů v Hyde Parku k náramné potěše pana Giry, který vzápětí požádal o změnu osvětlení, aby na nás lépe viděl.
Jinak ovšem po většinu koncertu taky značně vzteklého Michaela Giry. Ač zvuk, který plynul do sálu, byl senzační (i proto jsem se na Swans do Archy tolik těšil), úroveň hlasitosti odposlechů na pódiu jej dováděla k výbuchům nevole, což mě vede k reminiscenci číslo 2, kdy blahé paměti v lednu 1991, na koncertě Killing Joke, kteří tenkrát rozhodně nevypadali jako týpci, se kterými byste si to chtěli rozházet, vytočil nebohý zvukař u odposlechů pana Geordie Walkera natolik, že se mu prošel oběma nohama po mixážním pultu. A tolik let si něj technik střádal. Tady jsem čekal, jak dlouho bude trvat, než dojde na něco podobného. Ale naštěstí vše dospělo k peacu a tak s natěšeným očekáváním, po kolika dnech mi přestane pískat v uších, mohu referovat, jak Screen Shot splynul od úvodního, na The Doors upomínajícího riffu, v jeden výsledný mohutný drone, abychom byli následně ponořeni do pinkloydovské variace číslo dvě, tímto úvodu k Cloud Of Forgetting (vliv krautrocku dozajista nevyjímaje).
 
Obě úvodní skladby alba The Glowing Man, pochopitelně i zde hrané zároveň, jsou Michaelem Girou charakterizované jako modlitby. "Když jsme je začali hrát, četl jsem knihu The Cloud Of Unknowing od anonymního kontemplativního křesťanského mystika ze 14. století. Je psaná formou dopisu žákovi, aby jej vedl na cestě dosažení jednoty s božským. Je to jako Kierkegaardův výraz víry, kdy se vzdáváš svých zkušenosti, své řeči, identity a svých předpokladů o existenci, abys byl otevřený lásce nebo životní síle, která je nad tím vším. Je to velmi podobné buddhismu, a to mě na tom zaujalo. A vloni jsem četl krásnou knihu Aldouse Huxleyho The Perennial Philosophy, kde se zabývá paralelami mezi spirituálními aspiracemi různých náboženství, a hledáním jednoty s božským a ztrátou sebe sama. Je nutné zapomínat jako součást toho procesu. Jestliže začneš meditovat, zjistíš, že máš v hlavě ten nepřetržitý hovor, teď musím udělat tohle nebo nesnáším toho šmejda nebo miluju tu potvoru anebo musím jít nakoupit a tak dále. Musíš se soustředit, abys žil právě tím okamžikem, což je téměř nemožný úkol. A Cloud Of Forgetting je o zbavení se těch každodenních věcí. Teď čtu krásnou knihu Temná noc Jana ze Kříže a ta je velmi podobná tomu, co je v Cloud Of Unknowing."
Ale abyste věděli, ač vidět tuhle kapelu živě právě teď je jedním z maximálně možných psychedelických zážitků ever, vybavte si ikonický obraz Pink Floyd s rozloženými nástroji na obalu Ummagummy, zařaďte za něj jeho parafrázi Einstürzende Neubauten na albu Kollaps a můžete tímhle koncertem uzavřít pomyslný trojúhelník, protože historicky bylo ve vývoji téhle hudby cosi podstatného dovršeno, ale on je to taky punk jak kráva. Dokážu si představit jaký zvěřinec by to byl kdyby hrála tahle kapela tenhle materiál na konci osmdesátých let.
Což platí jistěže o závěrečné The Glowing Man, jejímž textem zase jednou prochází zlověstná postava jménem Joseph (ve skladbách Swans se již nějakou dobu vyskytuje), aby týrala svého autora a znovu se dotýkala tématu rozplynutí ega, protože také "nejlepší nastavení mysli pro hraní právě téhle hudby je nemít žádné nastavení mysli. Být naprosto prázdný, aby hudba mohla hrát tebou. Ale stojí práci se do toho stavu dostat. To nejvyšší je pro nás, když hudba hraje námi i obecenstvem zároveň. Tehdy je to magické, o to se snažíme. Joseph je něco jako animus anebo anděl posel. Pro mě jako autora pochází z toho nepopsatelného místa, ze kterého vycházejí slova a kreativní síla. Doufal jsem, že by mně mohl pomoci v tom úsilí." Tohle dovršení jedné úžasné koncertní sestavy Swans bylo určitě jedním z nejlepších pražských koncertů letos. A pokud se týká Michaela Giry, který míní pokračovat dál sám a s dalšími spolupracovníky jako hosty, opravdu se těším na to co zbývá doříci.
 
 
setlist Anna Von Hausswolff (bez záruky):
If I Were A Carpenter  
Kaellan Revisited  
Restless
 
setlist Swans:
The Knot   
Screen Shot  
Cloud Of Forgetting  
Cloud Of Unknowing  
The Man Who Refused To Be Unhappy  
The Glowing Man
 
 

SWANS
support act: Anna Von Hausswolff
Divadlo Archa, Praha
19.10.2016