Je to melodramatické, velké, pompézní, patetické (od první minuty, od obalu desky), manýristické, na hraně kýče…a skvělé. S malým “ale” a velkým vysvětlením. Asi ne moc pro uši Evropana. Nejsem si jist. Nicméně Sturgill má v sobě rozhodně něco, co dělá velké muzikanty, a měli byste o něm vědět. Alespoň v periferním záběru.
Do hudebního žánru pojmenovaném “Americana” se vejde strašně moc žánrových odchylek od popu po ryzí country. Přeložte tak, že je to šuplík všeho, co není z Ameriky na export. Hodně muziky, která je z různých důvodů pro nás Evropany okrajová. Přesto má jako žánr svá “pravidla”: je tradiční a konzervativní a na novátorství si moc nepotrpí. My o tom tady nic moc nevíme. Blahořečím zde Tomáši Turkovi z Radia Wave, který někdy před devíti lety začal uskutečňovat ve svých pořadech systematické výpravy do amerického alternativního country. Kdoví, jestli bych bez něho objevil Jasona Molinu nebo Wilco a nezanedbatelný vliv této části popkultury na tvář americké muziky vůbec.
Zpátky ke Sturgillovi Simpsonovi: přijměte jeho pravidla - a objevte nový svět. Pro tu hrstku z vás, kteří si desku přes nedůvěru nakonec poslechnete celou, se možná stane potřebou si to pustit znovu. Tak jako mě. Třeba v autě, jen pro sebe. A pak zas. Uslyšíte, že Sturgill Simpson je skvělý bez ohledu na žánr. On dělá - v jistém slova smyslu - co udělal Bob Dylan, když vzal do ruky elektrickou kytaru. Dělá to, co udělal Čechomor pro český folkrock. S naprostou samozřejmostí spouští žánrové fúze. Používá hudební styly jako orangutan liány. Deska, pokud se jí poddáte, je jako pohádkový zážitek, je to jako průvodce pro různých místnostech žánrů, které spojuje melodramatično i surreálno Alenky v říši divů. Ve stejné chvíli Sturgill boří i dodržuje pravidla: je to mnohovrstevné prolnutí - nemusíte vědět, jestli je to právě big band, která hraje country, soul nebo funky, které interpretuje folk. A aby nebylo pochyb - je tam i ta středoškolská tělocvična a parkety v tančírně někde v Nashville. Dnes se tomu říká “roots music”, jehož představitelem je například nepřehlédnutelná Alabama Shakes.
Pamatuji si, s jakou nedůvěrou jsem před pár lety poprvé poslouchal jeho desku Metamodern Sounds In Country Music, která z chlapíka z malého města u Kentucky udělala hvězdu nominovanou na Grammy. Jak jinak, po americku: táta policajt, máma sekretářka, strýčkové horníci, synáček mechanik a voják. Jenže tohle je země muzikantů a Sturgill také léta poslouchal a hrál a bušil do dveří nahrávacích studií, než se dostal do Nashville.
Tu desku jsem si hodně oblíbil, a to možná jako první opravdu country album od mého dětství vyjma nahrávek Johnnyho Cashe pro American Recordings. Texty, které obsahují jednoduché archetypální pravdy v příbězích, pro country tak typické. S jistým druhem humoru, závany avantgardy a kontroverze (Turtles All Way Down jako pojednání o halucinogenech má opravdu skvělý text). Bylo jasné, že Sturgill nedrží typicky “walk the line”. Zároveň má ohromný dar důvěryhodnosti a autentičnosti: nezní něco jako “ten Kristofferson”, ale zní to “to je síla jako býval Kristofferson”.
Takže teď už je John Sturgill Simpson hvězda. A udělat album jako hvězda je trochu jiné než překvapit.
Co je tedy Námořníkův průvodce po Zemi zač? Jde dál. Už jsem naznačil - je to velká fúze a kotel stylů. Kde bylo na druhé desce muzikantů pět, je jich na třetí deset. Někdy moc? Možná. Zkouší, kam dál. Stává se však uchopitelný, ač rozmáchle pompézní. Album je pestré, každá skladba dělá úkrok od té předešlé. Jako celek zní však neobvykle celistvě. Nemá vrcholy, ale velkou bílou vodní pěnu na vrcholu bouřícího moře - přesně tak, jak vypadá nádherný obal, který patří na vinyl - ne na cédéčko, kde tolik nevynikne, že. Nevím, kolik radosti přináší skladba In Bloom fandům Nirvany, ale podle mě jde o skvělý cover s neméně skvělým videem v režii Matta Mahurina, který tutéž práci vykonal pro následnou skladbu Brace for Impact (Live a Little). Tento fotograf, ilustrátor a režisér několika filmů je velké jméno: pracoval mj. pro U2, Toma Waitse nebo Muse. Jeho surrealistický rukopis je typický a invence neslábne. Jeho režijní práce jsou videa Red Rain Petera Gabriela, The Unforgiven pro Metallicu nebo Orange Crush pro R.E.M.
Na produkci alba mne fascinuje koncepční drzost: být úvodní skladba Welcome to Earth někde uprostřed, deska by podle mne hudebně vůbec nefungovala. Je to léčba šokem: text, který chápu jako ryze osobní vyznání svému synovi (což si myslím je celá deska), by byl v češtině téměř neúnosně patetický, je postaven na melodrama, které následně přejde do pompézní gospelové gradace. Opravdu zavrženíhodný kýč. Nebo ne? Je to víc opovážlivé než podbízivé. Jak operetní byl Freddie Mercury, jak mají vystavěné skladby Muse? Takže je to test - je to brána, kterou buď projdete nebo ne. Je to silné - a zároveň nejslabší místo desky. Může se stát, že se ve vás něco zlomí, vy to přijmete (pamatujete, psal jsem to) a pak je to spíš odrazový můstek k dalším příběhům, psaným podobně květnatým vizuálním slohem, který mi připomíná krásu filmu Hugo Martina Scorceseho. A předpokládám, že posluchač, který doposlechl, dočetl, prostě musí mít v oblibě dramatické horizonty amerického středozápadu i ten pocit pokory v prostoru a povědomí o americkém snu. Jinak tou branou asi neprojde.
Myslím, že A Sailor’s Guide To Earth Sturgilla Simpsona je pro americké country to, co pro rap desky Kendricka Lamara nebo pro jazz Kamashi Washingtona: je to totální fúze i pocta kořenům veškeré moderní hudby zároveň. Myslím, že právě teď nastávají zase časy “velkého soundu”. A k tomu ta trochu pompy a manýrismu patří.
Odkazy k použití:
Obal alba: http://www.sturgillsimpson.com/sites/g/files/g2000005636/f/styles/music_230_232/public/201604/ASGTE_ALBUMMINI.jpg?itok=qzq2Tj4u
Web: http://www.sturgillsimpson.com/
Video: https://www.youtube.com/watch?v=NpDYfkymaSE