Recenze: Protomartyr v Basement Baru

"History's my backyard, eternity's my reward"

Why Does It Shake?

Doufám, že nějakého blba hned tak nenapadne zfilmovat nebetyčný román Johna Kennedy Toola Spolčení hlupců. Ovšem pokud by tato titěrná myšlenka polechtala půnebí nějakého zdivočelého kreativce, sotva by pro roli Ignácia Reillyho, swiftovsky komentujícího rázovitý New Orleans šedesátých let s Boethiovou Filozofií utěšitelkou vždy nablízku, našel lepšího představitele než Joe Caseyho, zpěváka detroitských Protomartyr. Právě tak jsou jeho texty,  zabydlené spoustou roztodivných skutečných místních figurek a obvykle ne zrovna utěšených reálií a situací, s odzbrojující upřímností a drtivou naléhavostí vyznáním rodnému městu. A právě tak navazuje intenzita Why Does It Shake? na jeden z klíčových momentů americké nezávislé scény osmdesátých let, tolik podivně euforický Kerosene od Big Black ("I was born in this town live here my whole life… probably come to die in this town… never anything to do in this town… set me on fire", takto tehdy Steve Albini); jako kdyby v tomhle updatu pro rok 2016 performoval tuhle píseň Toolův Iggy, což je ovšem zážitek veselý jak Palach stepující na vlastním pohřbu. Takže dávkujte opatrně. Ale ta hudba samotná přece zní tolik euforicky se spoustou tak krásných melodií. A taky, už svítá proč si kapela zvolila jméno Protomartyr?

       Texty jsou pro uchopení kapely naprosto klíčové a zde začíná pro spoustu kritiků problém, pokud je považují jen za proudy vědomí hraničící s absurditou, ony totiž mají zatraceně hlavu a patu. Casey udivuje chytrostí a množstvím ironického humoru, pokud si přál, aby Protomartyr zněli jako raná alba The Fall, což ne zcela rezonovalo zbylým členům kapely, nachází v něm mnohdy naprosto nesnesitelný zato však ryzí génius Mark E Smith více než zdatného nástupce. Ať již vypráví o rozzuřených předměstských tatících ve sportbaru ("And who was the target? An old man with a tattoo on his wrist… …The tattoo number 19 Stylized in memory of Steve Yzerman") očima sedmiletého kluka ("You were only seven years old When your father left you there How were you to know He never loved or cared? Some day you'll want your revenge See him languish in his gore Until that day I'm sorry to say There's nothing you can do") s razancí a vztekem raného Nicka Cavea ve Scum, Rise!, vzpomíná na zástup věřících ušlapávající se u východu po setkání s papežem (Pontiac 87), zmiňuje obskurní náboženskou organizaci The End-Time Deliverance Center nabádající k boji s internetovými démony (Boyce Or Boice) anebo odpouští svému někdejšímu učiteli chemie, usvědčeného z obtěžování dětí, který si o svém filmování šaten mladých hokejistů vedl velmi vědecky zápisky (I Forgive You). Shlíží na vás místní majitelka billboardů anebo se z balkonu směje lokální promotér Greg Baise (Pagans), v Bad Advice ožije rázovitá figurka někdejšího starosty Kwame Kilpatricka anebo se svezete po mírně strašidelném, v noci neosvětleném, dálničním obchvatu Detroitu až k výjezdu McNichols. O tradici lokálních kapel (Tyvek) ve zmiňování postavičky Matta Ziolkowského nemluvě. A jako Toolův Ignácius hovoří o městě, "které se hemží falešnými hráči, prostitutkami, exhibicionisty, antikristy, alkoholiky, sodomity, narkomany, fetišisty, onanisty, pornografy, podvodníky, animírkami, pohazovači odpadků a lesbičkami, kteří se za své úplatky těší bezpečné ochraně", zmiňuje Joe Casey v Tarpeian Rock (místo poprav ve starém Římě) kdo by letěl - mj. chamtiví bastardi, dospělí oblečeni jako děti, gluten fascists, ti-kdo-nic-nedělají-ale-vědí-vše-o-demokracii, mravenci ve vaně, nedávné vzpomínky, emocionální kriplové, most bands ever, terrible bartenders…Ovšem pokud druhé album Under Color Of Official Right bylo o způsobu, jakým se zlo projevuje, poznamenává Pitchfork, novinka The Agent Intellect se zabývá tím proč a jak vzniká.

       Já vím, hned úvodní The Devil In His Youth nabízí mrazivé pozorování dospívajícího ďábla v předměstské místnosti, zatímco závěrečná Feast Of Stephen (sebe)ironicky odkazuje k prvnímu mučedníkovi ("Stumbling and I fall asleep They can't stone me 'til I fall asleep"), ústředními tématy The Agent Intellect jsou ale pomíjivost, ztráta a opouštění. "Bojovat proti všemu není - no to není zrovna punkový způsob říct tohle - není vždycky ta správná cesta. Občas musíš věci pustit, přestat je držet, aby ses dostal dál," říká Casey a reaguje na způsob jakým byla jeho albová novinka srovnávána s Bowieho Blackstar. "Je zvláštní, že si lidé všímají až teď, že na svém posledním albu hovoří o smrti. Ale nevyhneš se tomu, že po celou svoji kariéru mluvil velmi bezprostředně o smrti a vlastní pomíjivosti. Je to silné téma, ale zabýval se jím od prvního alba. A já nevím jestli jsem morbidní člověk, ale mluvím o tomhle na všech třech našich deskách." Vrcholná Why Does It Shake? odkazuje na větu, kterou pronesla Caseyho matka o křeči v ruce způsobené Alzheimerovou nemocí, je zde jen citována k tématu pomíjivosti těla. Asi nebude náhodné, že se tolika specifickými tématy post punkové scény právě takovým přístupem zabývají tak často lidé, kteří zažili podobně jako Joe Casey křesťanské vzdělávání - Peter Murphy, Robert Smith, Nick Cave a mnozí další, Grimes také, například. A to si původně Casey, třicátník zaměstnaný jako dveřník v detroitském comedy clubu, se svými budoucími o dekádu mladšími spoluhráči, kytaristou Gregem Aheem a bubeníkem Alexem Leonardem, známými v té době jako Butt Babies, aby nevypadali moc pretentious, říkali, že by stačilo, kdyby zněli jako některá z britských post punkových kapel z výběru, který vydával label Hyped To Death v rámci své série Messthetics - nekompetentně a fantasticky zároveň.

       Na pódiu vyprodaného Basement Baru působí Joe Casey usrkávající jeden heineken za druhým (aby ne, poslední koncert turné) ve střídmém tmavém obleku z lesklé látky velmi civilně, trochu jako David Thomas z Pere Ubu anebo Bob Mould a i úsečně vyráženými frázemi živě připomíná legendu z The Fall, dost možná nejvlivnější post punkové kapely ever, mnohem víc než jak by znělo z alb. Ovšem nejedná se zde o civilnost tak teatrální jako v případě MES (který si druhdy v Edenu roku 91 nechal pro účely své deklamace přistavit na pódium klasicistní notový pultík, aby se vzápětí pod vlivem jisté hybné látky zamotal do kabelů natolik, že proprietu tahal nevěda po jevišti za sebou), s takovou mírou soucitu a euforicky nadnášejícího optimismu se v rámci tohoto žánru setkáte jen velmi vzácně. Zvláštně zapůsobí když se Casey gestem pokouší uklidnit nadšeně rozdováděný mosh pit pod sebou, jako by mělo na chvilku dojít k zacyklení a agrese, o které zpívá se mu měla začít vracet. Úžasně odzbrojující moment nabízí závěrečná katartická Come & See, kdy předposlední strofu si zazpívá Casey mimo mikrofon jen pro sebe, ostatně jeho ostýchavý odstup praskne již předtím při šibalsky vtipálkovské gestikulaci před přídavkem. Komická ovšem je také míra intelektuální lenosti, se kterou je každé nové post punkové kapele tak často přisouzen příměr k Joy Division, "lidé nás s nimi pořád srovnávají. A já je nikdy moc neposlouchal, stejně jako opravdu nikdy neposlouchám Interpol nebo současný post punk. Lidé nás do té škatulky zahrnují a já nenávidím, že spousta současných post punkových kapel vypadá jako kdyby vylezla z nějakého módního časopisu pro emo boys. Tvoje muzika je temná, tak musíš vypadat temně. Chápu proč to tak je, ale nás to nikdy nezajímalo. Měl by se Scotty (Davidson, basista) ostříhat? Ne. To je jedna z věcí, které neznamenají nic, celý to je o hudbě." Pokud Protomartyr něco z klasiky krom The Fall opravdu připomenou, pak Wire, kytarovými frázemi občas Roberta Smithe v době kdy býval imaginárním klukem, a především, náladou i vzpomínkou na geniálního Johna McGeocha legendární Magazine (kteří jsou mimochodem obrovskou inspirací Faith No More, Billy i Patton je milují). A při své druhé návštěvě Prahy ukázali, jak úžasně je možné na to nejlepší, co kdy v rámci post punku vzniklo, navázat a rozvíjet po všech těch letech dál. Podobně ohromujícím způsobem jako když před nedávnem odehráli v Pilotu Iceage své You're Nothing. Protomartyr patří mezi těch několik velmi málo nejlepších kapel, které současná Amerika nabízí. Pokud budete mít kdy šanci vidět jejich koncert, nenechte si je ujít. Tak.        

"And I'll try to live defeated

Come and see the good in everything

Outside, animals sound

Come and see them lead us onto heaven"

Come & See

setlist:  

Cowards Starve   I Forgive You   Boyce Or Boice   Blues Festival   Pontiac 87   Ain't So Simple   Scum, Rise!   Uncle Mother's   What The Wall Said   The Devil In His Youth   Trust Me Billy   Ypsilanti   How He Lived After He Died   Dope Cloud   Hermit   Clandestine Time   Why Does It Shake?   přídavek  Feral Cats   Come & See 

PROTOMARTYR

21.4.2016 Basement Bar

support: Qui (LA, USA)