Recenze: Nick Cave: One More Time With Feeling / Skeleton Tree

Zmar, rozpaky, smutek. Truchlení, naprosté nabourání osobnosti, života i tvůrčího procesu. To je tématem filmu One More With Feeling, který byl v mnoha světových kinech promítán ve čtvrtek 8. září - poprvé v něm zazněly skladby z nového alba, které Nick Cave And The Bad Seeds vydávají 9. září pod názvem Skeleton Tree.
 
 
Smrt syna se vznáší nad celým filmem a také o ní jak Cave, tak jeho manželka několikrát mluví. Coby člověk poctivý k sobě a svým emocím Cave přznává, že stále hledá způsob, jak to všechno pro sebe nazvat, zpracovat, jak s tragédií zacházet ve svém denním životě. V sérii rozhovorů útržkovitě popisuje, že pro autora jeho typu je sice možná obecně užitečné prožívat silná témata, o kterých možno psát smutné písně, ale úmrtí dítěte člověka natolik zahltí a znemožní mu normálně fungovat, že tohle tedy užitečné nebylo. 
 
 
Dívat se na film je do nemalé míry utrpení. Z více důvodů. Jednak samozřejmě prostý lidský soucit - většina z nás slyšela, že nic horšího než smrt dítěte není, a vidět, jak s takovou věcí bojuje oblíbený autor, je smutná podívaná. Film je nadto bolestně rozvláčný - forma je v pořádku, ale celé to strašně trvá - umělec vypráví v autě, umělec sedí u piana, umělcovi blízcí kývají a hučí, stále se vracíme ke stejným tématům a záběrům, a když už si po hodině a půl říkáme, že to je akorát, zjistíme, že ten konec je jen falešný, čeká nás ještě pět dalších. Je to možná i záměr, ale v diváku to zbytečně budí averzi vůči tomu všemu. A to přes nepopiratelně pěkné vizuální zpracování: Černobílé provedení tématu i ztrhaným tvářím účinkujcíích svědčí, práce se sětlem je účelná (často jsme zahlceni bílou, takovým způsobem, jakým filmy často znázorňují, že někdo umře - působivé a to opakované zahlcování světlem dokonale korepsonduje s tím, že Cave opakovaně říká, jak mu nejde se s tou smrtí vyrovnat. K čemuž bych ráda ještě podotkla, že pro clekové nazírání na smrt ve společnosti je velice dobře, že se na veřejnost dostane film, kde světoznámá osobnost říká, že prostě někdy něco nejde, a že ani člověk silné inteligence a silného náhledu na své prožívání třeba nedokáže najít slova).
 
Takže ne, není to hodno zatracení, není špatno, že snímek natočili, ale neposkytne mnoho potěšení - ani hudebně. Z pohledu příznivce hudby Cavea a jeho kohorty je film skličující i proto, že ukazuje písničky, které jsou víceméně mizerné. Cave i jeho věrný druh Warren Ellis přiznávají, že mnoho jejich současné produkce jsou jamy, kdy vyrážejí naslepo, nevědí kam, a čekají, až se něco stane. Vidíme i tvůrčí proces a snahu rozpomenout se na akordy z původní improvizace. Výsledkem jsou rozvláčné písně, kde se často nestane nic nebo skoro nic, a tvůrčí rozpaky a celková nejistota vyústí v to, že poslech těch věcí není nic moc záživného - v textech se potácí řada klišé, struktura skladeb je rozhozená, kromě titulní věci a snad ještě písničky I Need You je to takové odnikud nikam. Zvuk je pravda velebný, Bad Seeds se snaží pomoci Caveovi, aby to bylo aspoň hezké, a snaží se mistrovsky. Úloha Warrena Ellise se ukazuje jako zcela zásadní, celkově to je sympatická parta. Ale po tom všem, s tou vší zátěží, rozpaky, zahlceností a marným hledáním klíče je z toho zdaleka nejhorší deska, kterou Cave a Bad Seeds kdy udělali. Dohromady s filmem to je pořád nedobré, ale ta poctivost a velká odvaha postavit se před kameru a hledat odpověď se počítá - zpřístupnit zároveň film a album bylo pro tento materiál skvělé a adekvátní. Palec nahoru, palec dolů, držím palce.