RECENZE: Muži v naději, aneb nevěrou ke šťastnému manželství

Nový film Jiřího Vejdělka je šovinistickou ódou. Ale hezky se na ni kouká.

Muži v naději mají být komedií pro masy, na kterou chtějí producenti přilákat minimálně milion diváků, jako to mu bylo v případě Žen v pokušení. A asi se jim to i povede. Na to, že se film prezentuje jako „oddychová komedie pro všechny“, pracuje Vejdělek (kromě produkce si napsal i scénář) s poměrně ožehavou otázkou – může být nevěra základem šťastného manželství?

Rudolf v podání lehce vyhaslého a unaveného Bolka Bolívky tuto teorii úspěšně praktikuje desítky let a na rozdíl od svého podpantofláckého zetě Ondřeje (Jirka Macháček) si doma užívá obdivu své ženy, teplé večeře i kvalitního (a hlučného) sexu. V jeho věku tedy věcí, za které by někteří darovali království.

Schéma je víceméně podobné jako v Ženách v pokušení, předchozím Vejdělkově filmu – živelný důchodce si hédonisticky užívá životní podzim, zatímco pozdní třicátníci svůj život jen přežívají. Postavy jsou kromě ústředních mužských úplně ploché (scenáristicky), ale jak Évě Kerekes, tak Petře Hřebíčkové to fatálně sekne a Vejdělek jejich nehereckých předností náležitě využívá. 

Protože je Ondřej milující muž a rodina je základ státu (Robert Sedláček promine), rozhodne se kvůli svému srdci mobilizovat varlata a najde si zrzatou sexy bokovku. Postupně se dovídáme, že každá z postav měla dřív nebo později nějakou tu aférku, takže, jak se tvrdilo kdysi v Samotářích, všichni spolu šukají, až jsou z toho zdegenerovaní, a ještě jim to připadá normální. A normální to připadá jak Vejdělkovi, tak divákům, kteří se na novinářské projekci královsky bavili. 

Pokud tedy nebudete mít problém s morálním rozměrem Mužů v naději, máte velkou šanci si ty necelé dvě hodiny v kině skvěle užít. Po divákovi se (naštěstí) nic nechce, jde přece o komedii, postavy sázejí jednu hlášku za druhou, padají tu životní moudra a klišé (ženská má mít pocit, že o chlapa musí bojovat), vše se odehrává v krásných lokacích, postavy bydlí v moderních bytech (celá stylizace filmu včetně happy endu je lehce pohádková) a dojde i na pokleslý situační humor (zvednutí rozpálené žehličky místo telefonu atd.). 
 
Muži v naději jsou ve své podstatě „pouze“ nadprůměrnou komedií, recyklují tradiční a osvědčené postupy (např. asexuální milování jako prostor pro partnerský dialog ukázal už Ondříček v Jedna ruka netleská) , ale čas od času přijdou se svěžími detaily (scéna, kdy jde Macháček na vyšetření spermatu). V záplavě šíleností, které domácí produkce v posledních rocích blije na diváky, je Vejdělkův film příjemnou změnou. Pokud má takhle vypadat český mainstreamový biják, proč ne.