Recenze: Koncert Slipknot a Suicidal Tendencies

Slipknot – „maskovaní bandité rytmu“ třetího tisíciletí (řečeno s Josefem Škvoreckým) – snad někomu kvůli svým tvářím skrytým za maskami nahánějícími strach a lehce morbidnímu fluidu, jež kolem sebe šíří, mohou připadat jako samoúčelně a přehnaně teatrální pozéři. Tento názor ovšem dozajista nebude sdílet nikdo, kdo si nenechal ujít jejich středeční vystoupení v pražské O2 areně. 
 
Pánové z americké Iowy stylizovaní do ošklivců odkudsi ze světa Barbara Conana ukotvených kdesi v bezčasí tentokrát natěšenému českému publiku jasně dokázali, že i veskrze moderní metalová show za použití všelijakých projekcí, světel a efektů může jen pod nepříliš tlustou slupkou ukrývat nefalšovaný divošský rituál a posluchač vyšedší v podvečer z kanceláří, škol či dílen mu dokáže snadno beze zbytku podlehnout. Pravda, na stísněných sedačkách vysoko v ne zcela zaplněných ochozech se k divošské podstatě dalo přihlásit jen s nemalými obtížemi; návštěvníci dole v kotli pod taktovkou devíti muzikantů skrytých za maskami to ovšem zvládli snadno. 
Rytmus od samého začátku udávali dva perkusisté stojící za svými sudy a barely na otáčejících se plošinách zdvihajících se po stranách scény (standardní bubeník se zjevil o chvíli později) vysoko nad hlavami chumlu diváků poskakujících pod pódiem. Potkali se v něm teenageři „vystajlovaní“ v tričkách z merchandisingu kapely, podivní chlápci s tetováním jako odněkud z Valdic i na pohled běžní postarší „slušňáci“. Tenhle beat ale lapil všechny. 
Vrcholně malebné vzezření kapely si přitom mohli pořádně vychutnat jen oni – lidi na vzdálenějších místech haly je kvůli vzdálenosti mohli spíš jen tušit. Místo jinde obvyklého přenosu grimas vystupujících, případně detailů na prsty kytaristů vyhrávajících sólíčka, běžely na projekci záběry hořících figurín ve studené zimní krajině, různých červů, detailů masa nebo brouků, ale i neuchopitelné přírodní či psychedelické motivy. 
Nadšení kapely ovšem museli zaregistrovat všichni, ani je k tomu nemuselo vybízet stylově přisprostlé špičkování zpěváka Coreyho Taylora. Jasně: to že jde o nejlepší publikum a nejlepší koncert se říká skoro pokaždé – jenže co kdyby to tentokrát pro jednou skutečně byla pravda…
 
Trochu jednodušší, byť neméně energickou show než předvedli předskakující Suicidal Tendencies, kteří řízně vyplnili úvodní třičtvrtěhodinku večera. Frontman a otec zakladatel kapely Mike Muir ji navzdory svým pěti křížkům zakončil ukázkovým stagedivingem do zmítající se masy pod scénou.