Recenze: Koncert My Bloody Valentine

My Bloody Valentine v Arše s deskou, která málem nebyla. Aneb recenze koncertu, který také málem nebyl.

Všechno dobře dopadlo. Praha si může hrdě  odškrtnout další legendu, v jejíž návštěvu se dlouho ani nedoufalo. Naději vykřesal reunion z poslednich let, vše uspíšilo „bleskové“ vydání brilantní desky s lapidárním názvem m b v letos v únoru, téměř přesně na Valentýna, a celou věc dokonala zjevná chuť irského kvarteta ještě trochu toho rámusu po světě natropit (viz čilá aktivita na jejich webu a fcbk, co se potvrzování termínů týče).

Nechybělo však mnoho a mohli jsme mít stejný pech jako bratia v Bratislavě, kde měli MBV vystoupit 8. 6. na festivalu Wilsonic. Po zrušení akce kvůli slabým předprodejům sice svitla naděje na plánovanou „komorní“ verzi festu, ani zde však hluční Irové nevystoupili, neb těsně před koncertem se jim zranil „klíčový technik“. A bez něho to zkrátka nešlo. V den pražské show naštěstí z letiště přímo do Archy dorazil náhradník tohoto esenciálního člena týmu, takže vše mohlo proběhnout dle plánu.

Sešlost divácká byla vysoce rozmanitá, někteří si dokonce očividně pamatovali i doby, kdy malý Kevin činil jediný hluk možná tak u sebe doma v pokojíku. Hodně se vzpomínalo, v hovorech v předsálí padala jména jako Ecstasy of St. Theresa (rozuměj EOST inkarnace první), Naked Souls, Here, Toyen, Tom Is My Sugar…. a vespolek se na pár chvil kolektivně mládlo.

I když o sobě dávali MBV z pódia vědět patřičně hlasitě, jak také jinak, dle předpokladů to zcela regulérní, plnokrevně valentinský nářez nebyl. Ušní tlumítka se sice fasovala hned u vstupu, ale sonické koupele se daly bez větší újmy zvládnout i „nahoře bez“.  Značná část přítomných tak ochranu sluchu srdnatě vynechala, případně probíhala kombinace on/off podle situace. Obojí zaručilo patřičný zážitek, s pomůckami jste však měli výrazně menší treble trable.

Efekty nejen na efekt

Roznostalgičtělým fanouškům se dostalo MBV kúry vrchovatě. Všem atributům žánru, který právě Kevin Shields a spol. pomáhali definovat (Isn’t Anything) a následně dovedli k dokonalosti (Loveless),  bylo učiněno za dost. Krom excelentně kočírované zpětné vazby se zhusta a notně zkreslovalo, reverbilo a distoršnilo, přičemž veškerá zahušťovadla sloužila plně a pilně svému účelu. Aneb efekty nejen na efekt. Na možnost dekódování veršů samozřejmě zapomeňte, stejně jako zkrátka nemohlo dojít na obligátní rockové „a teď všichni!" v refrénech. Tohle je jiný svět. Mezi songy se také nemluví, žádné zbytečné rozptylování. Další zvuková sprcha sem. Jedem. Help me get my feedback on the ground!

Staromilci by možná setlist nechali klidně dlít v devadesátkách, ale kapele naopak budiž přičteno ke cti, že po resuscitaci před pěti lety překonali tzv. Pixies syndrom a namísto objíždění světa výhradně se starými peckami na svoji dřevní tvorbu zčerstva navázali. Tedy, zčerstva… první zmínky o albu, které se zhmotnilo letos, sahají až k roku 94 a „už“ v roce 2007 hlásil perfekcionista Shields, že má „už“ ze tří čtvrtin hotovo. Nutno podotknout, že za to čekání a následné únorové překvápko to stálo. Album je výtečné a všechny (pro nás) nové skladby zapadají do aktuálního průřezového setu zcela bezešvě. Novou klasikou je v tomto ohledu např. nádherně cyklická a naživo skvěle vygradovaná New You.

Základní čtveřici často z okraje pódia doplňovala pátá kytaristka/vokalistka, v jednu chvíli bylo Valentýnů ve zbrani dokonce šestero. To pravé sonické peklo nicméně korunovalo až závěrečnou You Made Me Realise, ačkoli i zde k nám byli MBV (bohužel?) shovívavi. Když je totiž čas či chut či správná konstelace, „umějí“ tu střední, nejdrtivější pasáž natáhnout až k 15 minutám. To už by bylo asi na odlet stropem, po faustovsku. Shoegazerova nirvána. Možná příště.

Koncert MBV je každopádně zážitek. Intenzivní jak se patří, a opravdový. To kouzlo tam stále je. A i když psychedelické projekce nad i na kapelu jsou fajn, tohle je přesně ten gjg, na kterém není od věci si občas zkusit zavřít oči. Se zvukem pracují mistrně a delikátně, extrémní  hluk v jejich podání není agresivní, ale paradoxně spíše něžný. Což se - pravda - těm, kteří ještě nebyli „vzati do vazby", občas poměrně těžko vysvětluje. Avšak, kdo hledá, najde. Hledejte!

Pokud byste rádi získali do  problematiky příslušné scény hlubši vhled (vy mladší) anebo pokračovali v reminiscencích zlatých kytarových let (my starší pokročilí), můžete vyhlížet právě vznikající dokument Beautiful Noise.

MBV live, tedy. Splněno. Ticho po bouři. Co se žánru týče, do vyšších  pater už výtah nejezdí. Pokud novodobou aktivitu Shieldsova smíšeného komanda nevezmou jako výzvu kupříkladu takoví Cocteau Twins, kapitola kytary-v-tom-nejlepším jest víceméně uzavřena. Ale stejně to bylo pro muziku krásné  období, sakriš :-)

Osobní dojmy z pražského koncertu se mohou lišit. Když se na něco těšíte bezmála čtvrtstoletí, reálné setkání může být všelijaké. Budiž. Nicméně, jedna z největších radostí fanouška čehokoli je být svědkem toho, že legenda je stále relevantní. A za to patří MBV (i desce m b v) „klobouk dolů, palec nahoru“.

A mimochodem, když už jsme u kapel, kterým trvá věky přijet (či alespoň dokončit album), avšak hraje jim to pořád setsakradobře, tak 19. 6. jsou tu Portishead!