Vytřeštěné pohledy zpod temně domalovaného obočí, trhavé pohyby, šílené grimasy a extatický zpěv za doprovodu až neuvěřitelně sehrané kapely, která se dala dohromady před bezmála čtyřmi desítkami let a po mnoha personálních změnách se znovu ustálila v původní podobě (jen s klávesami navrch). Tohle všechno přesně podle očekávání přinesli v neděli večer do nacpané Akropole Jaz Coleman a Killing Joke.
Kromě několika novinek z loňského alba Pylon se servírovaly písničky z 80. let, kotel pod pódiem pulsoval do rytmu Eighties nebo The Hum a dalších starých pecek. Kdyby Jaz Coleman neřekl pár slov na pozdrav česky, člověk by skoro zapomněl, že zrovna tenhle strašidelně vypadající pán s lehce rostoucím bříškem je podepsaný pod symfonicky-popíkovými písničkami zdejšího Čechomoru.
Tentokrát ovem pyšně jako mág trůnil uprostřed scény uzavřený mezi amulety ověšeným basákem Youthem a mechanicky strojovým kytaristou Geordiem Walkerem s fešácky nasazenou vězeňskou čepičkou na hlavě. Občas se přiblížil ke kraji scény k nataženým rukám nejbližších tanečníků a téměř se dotknul jejich chňapajících prstů, s rukou jen pár centimetrů před nimi zase nasadil zlověstný výraz a nasupeně se odtáhl, aby z plic vysypal další várku temnoty.
Koncert, jak se to u těch dobrých akcí stává, utekl strašně rychle a po nějakých patnácti peckách přišel přídavek The Death and Resurrection Show, další písnička a loučení. Baskytarista Youth, který si koncert zřejmě užíval nejvíc ze všech, jen sbalil odhozené indiánské mokasíny, které si zul aby při hraní po scéně tančil naboso, nechal si rozsvítit světla a vyfotil si mobilem na památku uřícené a zpocené osazenstvo sálu a s pokynutím zmizel v zákulisí. Rituál skončil.