Recenze: James White

Na tenhle film jsem šla v očekávání zábavy a snad trochy škodolibosti. "Dvacátník James je povaleč se sebedestruktivními sklony, který si užívá v “mama hotelu”, dokud může," přesně tolik jsem o něm věděla, a pak ještě že v něm hraje Cynthia Nixon, známá coby asi nejméně připitomělá postava ze Sexu ve městě. Myslela jsem si něco o opileckém humoru a vtíplách o stárnoucí samici.
 
Ou, to jsem si s ideou "nebudu si o tom moc číst, ať si udělám názor od nuly" naběhla; ale nelituju. Zážitek to je silný, film moc dobrý, ale zatraceně temný.
James je skutečně budižkničemu a skutečně ho nejprve vidíme především kalit, ale postupně se ukazuje, že není jen tak obyčejným lemrem - umřel mu otec a jeho matka neúspěšně bojuje s rakovinou. Ona to vidí tak, že synáček se doma hlavně válí, on by si rád myslel, že jí pomáhá. Oba dva s emají velice rádi a snaží se, ale moc jim ta vzáejemná láska nejde; podobně lidsky pochopitelné a hodně chybující jsou další postavy (Kid Cudi umí hrát!) - a to je na filmu nejsilnější a nejcennější. Protože díky tomu si najdete k postavám vztah; není to příběh nějakých cizích lidí, ale postavy vyprávějící o tom, co člověk reálně vidí a cítí a třeba to ani ještě nepojmenoval. Režisér se nebojí klučičích emocí a vytváření křehkého, jako dech jemného, na chvíli existujícícho a velmi důležitého pouta s rodičem, který je na odchodu, jsem ještě nikdy neviděla takhle dobře zobrazené.
Všichni zúčastnění dokázali ve finále natočit silně emotivní, poměrně náročnou, ale moc dobrou věc. Smát se nebudete, litovat času stráveného v kině taky ne. Všechna čest.