Recenze: Franz Ferdinand mají stále co říct

Skotská hudební formace Franz Ferdinand, jež 9. března 2018 vystoupí v pražském Foru Karlín, přišla po pěti letech s novým albem Always Ascending. Svého času mladí a neotřelí hudební intelektuálové, kteří pomohli formovat britský indie rock, dospěli v etablované muzikanty.
 
V roce 2015 kapelu z rodinných důvodů opustil Nick McCarthy, hlavní kytarista – a nahradili ho hned dva noví muzikanti; kytarista Dino Bardot a klávesista Julian Corrie. S Corriem přišel v rámci uskupení, které debutovalo v roce 2004 deskou Franz Ferdinand, tolik potřebný progresivní zvuk.
 
Album Always Ascending navazuje na současný elektronický trend ostrovní alternativní scény. ,,Ferdinandi" ho však dobarvují svým špinavým kytarovým soundem, což bezesporu vytváří zajímavou rytmickou souhru, jež ale v určitých chvílích evokuje infantilní diskotéku z osmdesátých let.
 
Nejsilnějším prvkem páté dlouhohrající desky partičky kluků z Glasgow jsou jednoznačně texty. Lyrika frontmana Alexe Kapranose je baladická, ve spolupráci se zpěvákovým charismatickým hlasem z ní až mrazí. Písně jako The Academy Award či Slow Don't Kill Me Slow jsou toho důkazem. Náhle se totiž nálada celé desky přesouvá z rozjařené barevné zábavy v deset večer do třetí hodiny ranní, kdy si pod uhrančivým červeným světlem a vlivem všemožných látek uvědomujete strasti života středního věku.
 
Franz Ferdinand rozhodně neusnuli na vavřínech, jak jim mnozí fanoušci a kritici po prvních dvou deskách přisuzovali. Po uplynulých letech a posledních dvou albech jsou opět moderní. Svou muzikou na konzumenty apelují k pohupování se v jednoduchých rytmech písní Paper Cages či Lois Lane. 7 z 10.