Recenze: Editors, nebuďte tak chladní

Bohémští indie rockeři Editors, kteří se v nultých letech jedenadvacátého století prosadili prvními dvěma alby The Back Room a An End Has a Start, přicházejí po třech letech s novým počinem. Deska Violence je ve stylu tajuplných zvuků syntezátorů a vděčné sklíčenosti.
 

Editors už dávno nejsou dvacátníci z Birminghamu hrající primárně ráznou kytarovou hudbu, jíž svého času kritika přezdívala reinkarnací Joy Division. Poslední album Violence, které vzniklo ve spolupráci s uznávaným britským producentem Leo Abrahamsem, je výrazově popovější, zároveň i melodicky rozmanitější, než-li staří Editors. Už prvním trackem Cold je navozen jakýsi démonický sound a tematika lyrické melancholie spojené s osaměním, do níž je ponořen šestatřicetiletý frontman Tom Smith.

Desce o devíti skladbách vévodí elektronika, jež tvoří majoritní část – na rozdíl od kytar. Ty však v určitých pasážích drží dynamiku nohama na zemi, singly Magazine nebo Hallelujah (So Low) jsou toho důkazem.

Za zmínění rozhodně stojí písně jako Violence — posluchače si získává svým pompézním refrénem o násilí, který se nenápadně zažírá hluboko do mysli: Baby we're nothing but violence / Desperate, so desperate and fearless / Mess me around until my heart breaks. Nebo Darkness at the Door, zde je zase vyzdvižena určitá forma odhodlanosti za lepší budoucnost. Pak Nothingness, což je jednoznačně soundtrack k dystopickému filmu o kybernetické lásce pro teenagery. A devátý kousek Belong, kde má zpěvák Smith typicky britským akcentem dokonale podtrženou barvu hlasu, úctyhodně uzavírá celé album Violence.

Formace přišla v roce 2018 s plnohodnotným nosičem, jenž je obsahově ucelený, moderní, ale i stravitelný pro masy. Na druhou stranu mám pocit, že se Editors topí v depresivní hudbě již dlouho – jako kdyby jim v životě chyběla jakákoliv forma štěstí. 7 z 10.
 
PS: Editors hrají 6.4. v Meetfactory