Recenze: Dior a já

Filmy z prostředí módní branže jsou vděčná věc. Taky jich je spousta. Není to tak dlouho, co světovými kiny prosvištěl film profilující Yvesa Saint Laurenta, a (než přifrčí Stážista)  je tu Dior a já.
 
Francouzský dokumentární snímek Dior a já vypráví příběh několika týdnů: Současný kreativní ředitel Raf Simons nastoupí do práce s tím, že za 8 neděl má předvést první kolekci. Historie značky se objevuje v černobílých prostřizích - skoro výhradně je na nich pan zakladatel Dior; o období mezi jeho érou a současností se praktivky nemluví, ono by to asi pak vydalo spíš na seriál.
Cenné na tomhle snímku je, jak velký dává důraz na řemeslo. Jak ukazuje, že sice slávu/smetanu/skvělé honoráře slízne návrhář, ale bez úžasných krejčích by to rozhodně nešlo. U Rafa Simonse už vůbec, protože on nejen že nic nešije, ale ani nekreslí. Má vize, říká druhým, co mají dělat a jak má co vypadat, ale exekuce jeho nápadů je na jiných. V případě Dioru zjevně velmi kompetentních. Zda je to tak správně, je námět k plamenné diskusi.
 
Sledujeme cestu několika modelů od inspirace starými kresbami z archivů značky až po přehlídku plnou emocí a pláče mužů ve středním věku. Vidíme dílny plné pracantů a spatříme i pár konfliktů (Dior žije ze zakázek privátních klientů, a kdžy chce klíčová zákaznice na druhém konci světa upravit šaty, tak prostě šéfka ateliéru nasedne na letedlo a frčí za ní a ty se Rafe třeba pomiň. Nenesl to nejlépe.). Vidíme přípravy show a taky skvělý moment, kdy ti, kdo to všechno udělali a převedli vágní nápady do skutečných oděvů, přijdou na přehlídku a říkají si, že se tam nehodí. Divný svět. Chyběl mi tam Brüno, který by pošťuchoval ty sebestředné celebrity, co se tváří, že ušitím klopy mírně jinak dělají převrat v dějinách lidstva a tím, že zvolí méně obvyklý potisk, téměř vynalézají knihtisk... ale... ono se to vše asi ukáže i bez něj. Samozřejmě že je to krás a je to ta nejvyšší úroveň módy. Ale to, jak se ta vyšší patra tohoto průmyslu tváří důležitě, je prostě někdy legrační.
 
Film ukazuje skutečnou krásu, ale je to i hezký důkaz absurdity módního světa a jeho krutosti - v tom, že za všemi těmi krásnými šaty je dřina lidí, kteří se svými tvářemi a proporcemi skutečně k těm éterickým róbám a oslnivým pláštíkům "nehodí," je hloubka.
Dior a já je dokument; do určité míry mdlé filmařské řemeslo, které ničím neudiví, zde má své místo. není to dechberoucí zážitek, ale je ho určitě lepší vidět než nevidět. Má místa, která se vám zaryjí hluboko do paměti.