Recenze: The Cure, O2 Arena, 22.10.2016

Tak k nám zase přijeli The Cure. Předvedli ospalou show, protože nehráli jenom pelmel svých hitů a navíc to celé trvalo tři hodiny, i když občas odcházeli z pódia a zase se na něj vraceli. Když už je řeč o pódiu, tak to bylo moc jednoduše řešené, vizuálně nic zajímavého a již dříve neviděného. Doslova hrůzostrašně fádní. To samé platí o světlech. Když už hrají v O2 Areně, měla by to být pořádná Matějská, ne? Projekce na dnešní hi-tek dobu také velmi archaické, proč za celou dobu neproběhl jediný ‚close up‘ do obličeje Roberta Smithe, také není jasné. Diváci chtějí přece vidět, kdo k nim zpívá. Robert sám byl přiliš statický a moc nekomunikoval, sporadické pokusy o suchý anglický vtip vyzněly do ztracena. Z reakce vyprodané haly byla patrná nuda a rozčarování, protože se nikdo teatrálně nevrhal střemhlav dolů z ochozů tribun a na ploše se nepáchala ani jedna hromadná rituální sebevražda. Jediný baskytarista Simon Gallup cupital po pódiu sem a tam a jevil jakési známky vitality, což vzhledem k tomu, že basové linky které hraje se hodně často opakují a nejsou nic extra složitého, vlastně není ani žádný hrdinský výkon. Tak takhle o koncertu The Cure reportoval kulturní atašé jednoho nejmenovaného média. Ne doslova, ale zhruba v tomto duchu. Někteří novináři by měli před vstupem do haly skládat malý test, vyjmenovat alespoň tři zásadní desky kapely a ve dvou větách popsat svůj vztah k subjektu. 
 
 
No nic, bylo to nějak takhle. V sobotu 22. října přijeli do Prahy The Cure, aby v O2 Areně odehráli jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy viděl. Možná proto, že měl svoje drobné nedostatky, které ho dokonale polidštily a daly mu dojemnou patinu uvěřitelnosti. Kdysi, dávno, před mnoha lety jsem dostal od svého kamaráda magickou kazetu, na jejíž jedné straně byli Joy Division (album Unknown Pleasures) a na druhé The Cure a jejich Boys Don’t Cry. Dost možná mi tenhle drobný artefakt změnil život. Strana A i strana B jsou, zjednodušeně řečeno, alfou a omegou toho, co mě na hudbě baví, proč mě baví a naplňuje, proč jsem se rozhodl mít kapelu a většinu svého dosavadního života věnovat přesně tomu, čemu ho věnuji. Jakkoliv pateticky to může znít, je to pravda. Není tedy sebemenší pochybnosti o tom, jak srdeční vztah k The Cure mám. A jsem rád, že jsem je i tentokrát viděl, protože jsou prostě ve skvělé formě.
Nemám rád esoterické plky, ale bylo cítit, že pro hodně z přítomných to byl skoro spirituální zážitek, možná i víc, než ten hudební. V momentě, kdy Robert Smith poprvé nejistým krokem přiťapká na pódium, máte najednou pocit, že si ho chcete pohladit, obejmout a vzít si ho už navždycky domů. Je to postava z nejasných snů, pohádkový antihrdina, i když je na něm vidět proces stárnutí, je to jedno a ve vašich očích tenhle aspekt nehraje žádnou roli, protože je to prostě modla anti-modla. Jeho introvertní dojemné deklamování mezi songy je sporadické, o to víc máte pocit nějaké zvláštní blízkosti. Gesta, chůze, tanečky – ano, tentokrát bylo vidět, že má opravdu radost a je velmi dobře naladěný – to všechno dokresluje jistou absurditu faktu, že hlavně díky němu jsou The Cure jednou z největších kapel posledních čtyř dekád. Přestože začínali na post-punkové vlně, dnes reprezentují tu nejkvalitnější a nejvkusnější součást rockového mainstreamu, což je vlastně absurdní.
S třiceti jedním songem v playlistu není možné si dovolit vynechat nejznámější věci jako High, Pictures of You, Lovesong, Lullaby, Just Like Heaven, A Forest, Friday I’m in Love, Boys Don’t Cry, nebo Close To Me. Ano, přiznávám, párkrát mi při nájezdu některých songů vyhrkly slzy. A vlastně bych se nedivil, kdyby to takhle měl ten večer i leckdo jiný. V době kulminujícího marasmu to bylo jako třihodinový flashback, průlet fantazií a vzpomínkami, které evokují lepší časy. Jak ty hudební, tak ty celospolečenské. Ta soudržnost v hale byla magnetická a viditelná. Ale jen těm, kdo mají senzitivitu na podobné věci a tajné brýle porozumění. Jak je patrno ze začátku mého popisu, někomu prostě není dáno tyhle souvislosti pochopit a je mi takových lidí vlastně i dost líto. Ale co už. Robert je prostě Robert, ale i zbytek kapely je v neuvěřitelně dobré formě. Není to jenom otázka profesionality a hráčského umu, ale jsou v tom jemné nuance, skryté vtípky a především energie, která se line z jejich provoněné kuchyně všemi směry. Simon Gallup je navíc jako ta těkavá molekula, která dodává skvělý kontrast statičnosti zbytku. Není to nic prvoplánového, je z něj cítit spřízněnost se Smithem i přesto, že si párkrát dali do huby a museli se v různých fázích jejich koexistování pořádně nenávidět.
Řekněte mi, kdy jste se naposledy celý koncert jenom připitoměle usmívali a kroutili hlavou nad tou slastnou scenérií? Já včera, nestydím se za to a už vůbec nebudu tvrdit, že mě to nedostalo! 
 

Setlist: 

Open

High

A Night Like This 

Push

Inbetween Days

Primary

Pictures of You

The End of the World

Lovesong

Lullaby

The Walk

Sleep When I'm Dead

Just Like Heaven

Trust

From the Edge of the Deep Green Sea

One Hundred Years

End

Přídavek 1: 

Step Into the Light

Want 

Burn

A Forest

Přídavek 2: 

Shake Dog Shake

Fascination Street

Never Enough

Wrong Number

Přídavek 3: 

The Lovecats

Hot Hot Hot!!!

Friday I'm in Love

Boys Don't Cry

Close to Me

Why Can't I Be You?

-

 
The Cure

22.10. 2016
Praha, O2 Arena