Recenze: CocoRosie v Arše

Na scéně dvě ulítlé divoženky oblečené lehce ve stylu Královny Koloběžky, z jejichž místy proděravělého úboru prokukují části jakoby neumělého tetování na holých tělech. Mezi nimi se s trumpetou v pyžamu v barvách skotské vlajky proplétá postarší Japonec s pochmurným líčením ve tváři (stejně jako dámy během koncert ještě změní ohoz, do konce večera tak stačí provětrat i své ukázkové fiží). Osazenstvo scény obsluhuje dohromady snad více nástrojů, než mívá leckterý symfonický orchestr – přijmeme-li ovšem za svou teorii, že hudba se kromě použití obvyklých nástrojů (klávesy, všemožná elektronika, flétnička, harfa, kytara atd. atd.) dá dělat vlastně na cokoli. Třeba na dětská elektrická bakelitová vyluzovadla zvuků, za něž býváme tak ‚vděčni‘ zákeřným babičkám a strýčkům, na primitivní hrací strojky; ke slovu může přijít historický vytáčecí telefon, a kdyby to snad někomu bylo málo, zaskočí v pozadí v kulichu a maskáčových kraťasech jakoby téměř nezúčastněně postávající beatboxer, který ústy, hrdlem nebo nějakým jiným orgánem (radši nechceme vědět jakým) vyloudí patřičný chybějící zvuk. V první brázdě pod pódiem ze zpěvaček neodtrhne oči školou povinná, odhadem osmiletá harfenistka, která si přes pokročilou večerní hodinu nemohla nechat ujít pohled na svou (dosud ještě bohužel slavnější) kolegyni. Zhruba tisícovka lidí v sále zaplněném až ke stropu se pohupuje ve strojovém rytmu udávaném dámami na scéně a dvojicí jejich kolegů, což vsedě na schodech na balkóně nad scénou s pobaveným výrazem sleduje dávný disident John Bok, který si sem odskočil odpočinout od svého věčného boje za spravedlnost. Koncert CocoRosie v Arše…
/Další fotky na FB/
/A fotky od dua D&K tady/