Recenze: Anna Von Hausswolff v Akropoli

ANNA VON HAUSSWOLFF

Praha, Palác Akropolis

4.3.2016

"Come wander with me With me, away from the sad world Come wander with me…"

       Anna Von Hausswolff je nejvýznamnější současný švédský hudební export, mind you, a to hovořím o zemi, která nám dala mimo mnohé jiné ABBU a The Knife. Dokážu si představit vytržení, s jakým tuhle útlou blondýnku pronásledoval zákulisím po jejím newyorském vystoupení David Byrne (a její spolupracovníci ji nabádali Nestyď se a řekni mu ahoj), aby jí nabídl účast na loňském londýnském Meltdownu. V dobách, kdy se právem spekuluje o návratu prog rocku (noví Ulver, Darkside Nicolase Jaara s tolika ohlasy Pink Floyd, vlna drone metalu), jsem si našel záznam setkání Roberta Frippa s Joe Strummerem kdysi v roce 1981, užaslému Frippovi líčil Pepek své vzpomínky na raný koncert King Crimson. "Hele byli jste naprosto neuvěřitelný… A byla tam holka, která z toho byla tak mimo, že se ptala to už je konec? ještě hodinu poté co to skončilo." Tenhle zážitek jsem si připomněl hned při úvodní Discovery Annina koncertu, tak skutečný a uvěřitelný mně v té chvíli připadal. Na své sedačce v Akropoli jsem totiž cítil vytržení jako kdybych jel na sáňkách. A, mind you, to k vám hovoří člověk, který tímhle dopravním prostředkem druhdy sjel s Petrem Hoškem černou svatopetrskou sjezdovku. Otázka zní, jak často tohle zažijete na koncertě v roce 2016?

       Říkejte si tomu intelektuální lenost (ne tak děsivá jako v připadě vzniku názvu trip hop) kdykoliv zazní přirovnání nové vyjímečné autorky ke Kate Bush. A že jich napříč světovým tiskem v tomhle případě zase jednou bylo. Je zcela ospravedlnitelné pokud je jím vyjadřována míra talentu v tomhle případě již větší než obrovská. A pak, nezapomeňme, Kateřina je oprávněnou matkou všech eklektických excentrických ženských hudebních freaků přicházejících po ní, s tím, že tuto pozici dokázala zcela mimořádně potvrdit dvěma alby již do svých dvaceti let. Anna se s jejími hudebními ohlasy vzácně setká, letmo se dotkne  prerafaelistické obraznosti alba Lionheart v The Hope Only Of Empty Men ("I think I see a knight I'm gonna fuck him for awhile And the ocean is gone But I can see for miles…"), těžiště její obraznosti ale patří mýtické krajině švédského venkova kdesi v provincii Småland, konkrétně skutečnému místu jež je duchovním předobrazem aktuálního třetího alba The Miraculous. Již malé Anně Michaele Ebbě Electře von Hausswolffové (no less!) o něm rodiče tolik vyprávěli a doposud se na něj nepřestává vracet. "Je plné mystérií, tajemnosti a pochyb. Nesmírně přitažlivé a děsivé zároveň. Kdybych měla začít hledat něco zázračného, začala bych tam." Ať už jí byly zmiňovány příběhy skutečné i smyšlené, pracuje se zde s velkým kontrastem, krásná krajina je zároveň dějištěm tragicky potlačeného povstání proti králi Gustavu Vasovi s mnoha tisíci obětí. Podobně Anna přirovnává své nové album k oblíbenému filmu Elema Klimova Jdi a dívej se, brutálnímu příběhu z doby nacistické okupace Běloruska. "Příroda je v něm natočena tak krásně a mysteriózně, jako obrovský protiklad temného příběhu toho místa. Zaujalo mě jak dějiny změnily a pokřivily naše vnímání tak nádherné krajiny. Asi  nikdy už ji nebudete moci navštívit tak abyste vnímali jenom ji. Už vás budou vždycky provázet všechny ty vrstvy obrazů a příběhů války."

       Nepleťte se. Anna von Hausswolff je smíšek. Větu Já jsem morbidní by ostatně osobnost dané charakteristiky nikdy nepronesla. Ovšem představte si ji jak se svou sestrou Marií pozoruje jednu z performancí svého otce, taktéž renomovaného hudebníka a vizuálního umělce, během níž se nechá zapečetit ve vaně a posléze zapálit. Anebo jak obě vnímají jeho projekt "Operations Of Spirit Communication", kdy v tradici Edisonových fonografických duchů nahrával v různých stašidelných domech, za pomoci radaru a osciloskopu, zvuky ze záhrobí. "Poslouchaly jsme ten natočený hluk celé hodiny… většinou nebylo ničemu rozumět, ale občas jste zřetelně slyšeli slova "pojď blíž" anebo "cítím tě". Ale nejděsivější byl hlas, který zněl jako kdyby si jen tiše zpíval sám pro sebe."

"I see it coming closer now The picture of a place I see myself inside the house Uncovering my face"

(Evocation)

       O vystoupení Anny Von Hausswolff na festivalu Way Out West v roce 2009 se dnes již píše jako o legendárním. První album Singing From The Grave na švédském labelu Kning Disk ještě osciluje kolem klavíru, následné Ceremony (téma vyrovnávání se se smrtí reflexí a oslavou života) představuje zásadní vývojový skok k dnes již charakteristickému zvuku varhan. Pro natáčení The Miraculous pak vyráží do rázovitého městečka Piteå, jen stošedesát kilometrů od polárního kruhu, za zvukem devíti tisíc píšťal tamějších varhan Acusticum (některé z nich částečně ponořené ve vodě - proto ten zvláštní zvuk The Hope Only Of Empty Men), aby základ alba stihla nahrát za pouhých pět dní. Ovšem ještě předtím, v roce 2013, v době společného turné s Efterklang jí padla do ruky kniha švédského autora Waltera Ljungquista, modernisty, jehož psychologické thrillery ovlivnila i antropozofie Rudolfa Steinera, Källan (Pramen), "o skupině dětí na duchovní cestě. O jejich hledání něčeho svatého a poznání, že i když nenalezneš hledané, z každé situace se něco užitečného naučíš, o radosti z hledání a důležitosti nechat věci plynout mimo kontrolu… Tady jsem začala přemýšlet o nejvíc fascinujícím místě, které znám. O němž jsem již tolik slýchala."

       V té době již bohatě zúročovala vliv post rockových Godspeed You! Black Emperor a drone metalových Earth a Barn Owl ("pomohli mně uvěřit v dlouhé intervaly a jednoduchost, líbí se mi jak pracují ve svých kompozicích s tempem, jejich hudba se hodně zaměřuje na zvuk a textury, i jednoduchá harmonická změna má pak nesmírně silný účinek") navazující na hudbu, kterou slýchala jako malá doma - Čajkovského ("každý rok se jeho poslech vracel když byl waffle day"), Dylana, Briana Ena, Patti Smith, Sex Pistols… "Od šestnácti let jsem obrovský fanoušek Pink Floyd, jejich desky ve mně žijí. Vykašlali se na typické struktury tradičního rocku a jen si tak plynou od jedné náhlé změny k druhé." Jo, a klidně si přidejte Ligetiho a Johna Cage. 

"He came from the sunset He came from the sea He came from shadows And can love only me"

Come Wander With Me/Deliverance

Živě působí její hudba ještě mnohem dramatičtěji než z nahrávky. Což není jen mimořádnou intenzitou a energií, která na jevišti touhle drobnou studentkou kodaňské The Royal Danish Academy Of Fine Arts za klávesami (Nord C2) otřásá ("zaujalo mě jak je Diamanda Galas schopná ze sebe vydat takové množství energie a agresivity jako black metalová kapela"), skladby jsou často kompozičně odlišné, do jejich struktur jsou přidané nové celky, živě slyšíme jejich odlišné verze. A moc se mi líbilo jak koncert začal z úplného ticha, poté kdy celá kapela, kytaristé Joel Fabiansson a Karl Vento, Ulrik Ording za bicími a Filip Leyman, taktéž producent nahrávek, za druhými klávesami, ještě hodnou chvíli po příchodu na jeviště tiše čekali se svými nástroji, aby tak vzápětí úvodní drone vyzněl komorněji a ve své intimitě velmi industriálně a tím účinnější pak byla prodlužovaná gradace Discovery s oproti albu přidanou částí před nástupem zpěvu. Pomperipossa (pojmenovaná podle practical witch ze satiry Astrid Lindgrenové) je od samého začátku doplňována energickými výkřiky, aby na ni bylo navázáno perkusivním začátkem jediné švédsky zpívané věci Sova ("Sleep" - "I can't, I don't want to sleep. I will never wake up again") a vzápětí druhým vrcholem alba Ceremony Deathbed, zde již Anna Von Hausswolff při zpěvu divoce gestikuluje pravou rukou přes klávesy. Další skladba, která doznává odlišnosti živým hraním je následně logicky zařazená Evocation s výrazně prodlouženým divokým závěrem. Atmosférická En Ensam Vardare, evokující Angela Badalamentiho při procházce švédským lesem, a další drone, který zní jako kosmické country Enova Apolla či Yes ve vzácném momentu clarity, kdy se shodli i na tom jaký je zrovna den, příznačně zklidňují před závěrečnou gradací, kdy dívka, která se baví fotografiemi, na kterých není vidět její tvář - aby tomu její nasvícení ve Stranger zcela odpovídalo - opouští klávesy, aby ji odzpívala nejdřív na samé hraně pódia a poté v divokém tanci mezi publikem. Divoká finální Come Wander With Me/Deliverance často přináší příměry k Diamandě anebo Elizabeth Fraser, zdaleka nejvíc na mě ale působí jako čelní střet Lisy Gerrard na Within The Realm Of A Dying Sun a The Seer od Swans. A najednou vidíte do tváře té dívce, aby tam, kde byla prázdnota, vstupovala láska. "We are living now, let's live now Let's live only for love" (Stranger). Publikum ji nechce pustit a odměnou se mu dostává fantasticky úsporná a úchvatně zazpívaná Warszawa, nádherná pocta vyslaná směrem kam odešel David Bowie.

       Nevím jestli byl koncert Anny Von Hausswolff už teď tím nejlepším v roce 2016. Jednak je teprve březen a pak, tohle je jenom statistika. Ale myslím si, že byl tím nejlepším ze všech, o nichž jsem doposud pro protišedi psal. A budu se opakovat. Pokud jsem po The War On Drugs zmiňoval, jestli vás mrzelo, že jste nezažili Springsteena v době Darkness, měli jste tu být. Teď říkám, pokud litujete, že jste nemohli zažít King Crimson v období Red anebo Pink Floyd s Meddle, měli jste vidět Annu Von Hausswolff v Akropoli. Že já tam tenkrát dávno taky nebyl? Víte, všiml jsem si, že na její koncert jsem se těšil stejně jako kdysi na první pražské vystoupení The Young Gods. A byl pro mě jedním z těch velmi málo několika naprosto nejlepších, které jsem kdy viděl. No less!

setlist : Drone - Discovery - The Hope Only Of Empty Men - Pomperipossa - Sova - Deathbed - Evocation - En Ensam Vardare - Drone - Stranger - Come Wander With Me/Deliverance přídavek Warszawa (David Bowie cover)