Recenze: The 1975, Forum Karlín

"Kdyby Michael Jackson poprvé přišel s moonwalkem v dnešní době a objevily by se první ohlasy na twitteru, tak asi třetí komentář by pravděpodobně byl 'vždyť jenom chodí pozadu'. Proto už nejsou žádné rockové hvězdy. Všechno je okamžitě shazováno." Matt Healy
 
 
     The 1975 odehráli nezapomenutelný koncert. Nic menšího se o něm nedá napsat, nebylo by to totiž vůči nim fér. Mnohem komornější (nepřekvapivě), než by mohl očekávat divák vybavený pouze znalostí vtipných funkově znějících singlů, zcela v duchu prohlášení zpěváka Matta Healyho "nemohu se držet jen jednoho žánru, na to nejsem dost soustředěnej. V úterý chci být v Boards Of Canada a ve čtvrtek v INXS." Zato ovšem s razancí, kdy si připomenete, jak moc je veselé a úlevné zažít zase jednou kapelu se sebevědomím, jaké mívali třeba v druhé polovině sedmdesátých let Queen (bez souvislosti). "Indie rock to má za sebou. Rock'n'roll je velmi cyklický, já vím, ale už je dávno pryč. Nesnáším ten bulšit nezávislejch kapel, které se tváří, že mají všechno na háku, aby nemohly být hodnocené, že nestojí za nic," říká Healy. Nojo, kdo je taky zvědavý na sedmistoučtyřicátousedmou dreampopovou kapelu z Brooklynu, mrmlám já.
 
The 1975 hodnoceni jsou, protože svět si všiml. Výčet ocenění by byl dlouhý, kapela roku 2016 na Brit Awards, nejlepší live band dle NME, druhé album I Like It When You Sleep, for You Are So Beautiful Yet So Unaware of It albem roku tamtéž, zároveň číslo 1 na obou stranách Atlantiku… to asi víte. Mnohé bylo napsáno o tom jak tahle úžasná nahrávka působí jako labyrint, který vybízí k opakovaným poslechům a s každým dalším je lepší. Tolik jsou právem citovány vlivy osmdesátých let ("we had permission to love", říká o nich Healy), zatímco album nabízí plynulý průchod hned několika dekádami, přes mnoho pocitů z devadesátek až po ohlasy Four Teta a The Weeknd, Autre Ne Veut anebo Toma Krella. "Každá skvělá deska musí být destilací všeho co ji předchází," zní výrok Thoma Yorka jímž se stal Matt Healy posedlý. Aby poté stvořil nahrávku, která zní jako začátek nové éry, podobně jako třeba Screamadelica odstartovala 90. léta. A mezitím si kritici lámou hlavu jak je možné, že si tahle vlastně podivná art rocková kapela, něco jako třeba Japan, vytvořila tak obrovské publikum z teenagerovských děvčat.
A víte vy co? Já si takhle vyjdu na koncert, abych po cestě míjel celou tu spoustu slečen, které čekaly na otevření vchodu celé odpoledne, některé od dvanácté, některé již údajně od pěti od rána (a mají ode mne za to lásku a respekt), s tím, že se nebudu zatěžovat psaním o různých klonech Nilea Rodgerse, a pokud se týká ohlasů osmdesátých let zmíním jen, že Healyho zpěv je stejně přesvědčivý jako Jim Kerr na svém vrcholu v jejich první polovině, jak znějí The 1975 stejně majestátně jako vrcholný Peter Gabriel a jak nečekaně unese sólo na křídlovku vrchol druhého alba If I Believe You někam na Brilliant Trees Davida Sylviana a… ono je to teda všechno pravda, ale co jsem tušit nemohl, bylo jak moc mně Matt Healy, viděný z bezprostřední blízkosti pódia, připomene z této dekády extrémů a okázalosti, tak nepodobné té dnešní plné konformismu a sterility různých preps (snad jen studená válka se vrátila), úplně jiné výtečníky.
 
Tak především, Matt Healy je naprosto a dokonale za všech okolností autentický. Jeho otevřenost, se kterou kašle na všechna pravidla hvězdnosti, aby tak průběžně dováděl k šílenství management i lidi, kteří se mu starají o PR a publicitu (působí, jako když jediné mediální školení, jakého se mu dostalo, bylo setkání s Noelem Gallagherem ve výtahu, poznamenal kterýsi novinář) je svojí upřímností naprosto odzbrojující. Už způsob, jakým si jako hlavní hvězda večera přišel zahrát s nataženou kapucí druhou kytaru a zazpívat back vokál v poslední věci setu předkapely Pale Waves byla velká frajeřina. Takhle ignoroval zavedená pravidla Nick Cave při první návštěvě Prahy, v rozsvícené Lucerně téměř visel z balkonu, aby nadšeně tleskal domácí swingové kapele, která hrála před ním. A mladého Nicka Cavea připomínal nečekaně Matt Healy i od počátku svého setu, vizáží i pohyby, a celým svým no bullshit, anything goes přístupem, ze všech 80's ikon snad nejvíc. Vidíte prostě, že před vámi stojí za všech okolností dobrej chlápek.
 
Který se od úvodní Love Me drží za nos a po chvíli si všimnete, že bude asi docela na kaši a začnete pomrkávat co na to kapela. To, co následuje, je ovšem naprosto neskutečná performance, o jakých víte, že se po letech píšou knihy a říkáte si jak jste rádi, že můžete být u toho dějin běhu, a co asi tak dělal thin white duke v jeho sedmadvaceti letech. Bowieho ostatně připomíná Matt Healy teď na pódiu i svojí chytrostí docela často. "Jestliže chceš být rocková hvězda v dnešní době, musíš být sebevědomý parchant," řekl v jednom rozhovoru, aby navázal na svoji myšlenku o Michaelu Jacksonovi a o tom, jak sociální média dokáží ruinovat jedním tweetem. Ten nedostatek demystifikace moderních celebrit znamená, že musíš přijít s pointou rychleji než tvoji konkurenti. "Není nám dopřáno být okouzlen rockovými hvězdami v dnešní době. Takže když jí jseš," namířil oběma palci na svoji hruď, "love me." Zatímco teď stojí na pódiu karlínského Fora v nádherné scéně ovlivněné jeho vztahem k minimalistickému umění a architektuře a umělci Jamesem Turrellem a Robertem Irwinem a dle definice svého přístupu post-ironicky se šklebí na publikum, "nemůžete mně přece nabízet drogy za zády téhle ochranky."
 
Tenhle koncert opravdu má nesmírně zvláštní silnou atmosféru, jak také zmiňuje Healy v dlouhém emotivním proslovu před Loving Someone, úžasném výletu k nu r'n'b, kdy se nejprve na chvíli promění v jakýsi podivný druh stand up komika a poté věnuje tuhle věc o potřebě univerzální lásky LGBT komunitě. "Máme rok 2017, je potřeba kázat," říká a doprovází záklonem s rozpaženýma rukama. Jeho často sebeironické chytré texty jsou živě ještě vzdálenější teatralitě a satiričnosti Jarvise Cockera (ač jsou s ním spřízněné a přímo na něj navazují) než při poslechu nahrávek, tím více zde připomenou pronikavá pozorování mileneckých vztahů a různých scenesterů jakými se skvěl na konci šedesátých let Bob Dylan ("You smashed a glass into pieces That's around the time I left When you were coming across as clever Then you lit the wrong end of a cigarette You said I'm full of diseases Your eyes were full of regret And then you took a picture of your salad And put it on the Internet", A Change Of Heart). Téměř v slzách už byl Matt Healy na konci téhle věci, zároveň nabídne tenhle také velmi intenzivní intimní koncert jeho asi nejosobnější skladbu Me a jako jeden z vrcholů vizuálně ohromující Lost My Head, která zní jako kdyby někdo tak nekompromisně emocionálně otevřený jako Marc Almond (nebo Foetus, osmdesátky, jasný?) zpíval s Boards Of Canada anebo The British Expeditionary Force.
 
Mohu místopřísežně potvrdit, jaký účin na sluchové ústrojí měl pobyt v prvních řadách při nedávném vystoupení Swans v Arše, teď se zájmem pozoruji, jakou rezonanci mého sluchovodu vytváří srovnatelná intenzita neporovnatelně vyšších frekvencí dívčích hlasů před přídavkem. "Mohou vám říkat, že tahle věc je metafora alternativní kultury," říká Matt Healy Bargeldovsky před Chocolate. "Ale já vám povím, že se jedná o nonsens. But sometimes, nonsense will do."
 
"Jedna věc, kterou moje generace opomněla, je dělat věci lépe, než byly udělány dříve," řekl Healy také. Mnozí dodávají, mne nevyjímaje, že tahle kapela svoji silou přinesla novou éru. Vy chcete být u toho. A vy starší, spalte papučky a domino, vyhoďte mrazáky z oken (rockemroll, néé), přestaňte jen oprašovat obrázky svých dávných ikon v rámečcích a na facebooku a koukejte si to taky užít. A já tohle píšu jako výraz pocty a uznání.
 
setlist:
The 1975   Love Me   UGH!   Heart Out   A Change Of Heart   You   Medicine   Loving Someone   She's American   Please Be Naked   Lost My Head   Somebody Else   Me   fallingforyou   The Ballad Of Me And My Brain   Girls   Sex       přídavek If I Believe You   Chocolate   The Sound
 
THE 1975
26.6.2017 Forum Karlín
support act: Pale Waves
 
/fotogalerie na fb/