Průvodce rumunskými jeskyněmi

Předloni v létě byla elita tuzemské omladiny importována do Rumunska, aby prozkoumala tamní zvyky, obyčeje, obličeje, knajpy a jeskyně.
KDO JSME?
Jsme vlasatí opilci. Nic si nenalhávejme. Pokud něco nejsme, tak sportovci. Rychlý pohyb je nám cizí, od knajpy se nevzdalujeme daleko, převýšení překonáváme pouze s pomocí přátel, nesoucích nás temnou nocí na zádech domů. Proč jsme se tedy rozhodli vydat ve spáry divokých hor (a ještě divočejších pasteveckých psů), zůstává dodnes nezodpovězenou otázkou.
A přesto se jednoho srpnového dne před jirkovským Pionýrem sešla skupinka nedostatečně vybavených (polovina výpravy bez ešusu a baterky) a do hor nedostatečně oblečených (vrchní imperátor vesmíru jen s mikinou), hromadou vlasů pokrytých stvoření. Samozřejmě, že basami piv byli všichni zásobeni dokonale.
Téměř celé odpoledne jsme strávili čekáním na náš - jak jsme posléze zjistili -  luxusní soukromý autobus (rachotící Karosa, na ročník výroby lépe se neptat) a  ještě luxusnějšího řidiče, který coby poloviční Maďar nebyl schopen vyjádřit jakoukoli myšlenku bez použití obou rukou, což bylo potěšující zejména při předjíždění ve sto kilometrové rychlosti.
NEDOKONČENÉ PALÁCE NA KONCI SVĚTA
Noc a část dne jsme přes Slovensko a nesnesitelně placaté Maďarsko putovali do hraničního města Oradea.
Velký Varadín (český ekvivalent tohoto města) je jedním z nejbohatších měst Rumunska právě díky své poloze. Nachází se zde mnoho barokních budov, pocházejících z období rakouského panování (například největší barokní katedrála v Rumunsku – Catedrala baroca), několik chrámů různých vyznání nebo Státní divadlo. Dle některých cestovatelských příruček by Oradea měla být jedním s nejhezčích a nejčistších rumunských měst. Našim zrakům však oprýskané omítky, smetí a nedokončené budovy jaksi nemohly uniknout. A to jsme pěkně prosím všichni z chomutovsko-mostecké uhelné pánve.
V Oradey jsme strávili několik hodin a vyrazili směr náhorní plošina Padis, kde jsme měli pobývat následujících pět dní. Cesta do hor našim žaludkům, a to ani těm zpola zaplněných pivem, příliš nesvědčila. Pan řidič se totiž nezdráhal hnát svou ctěnou Karosu těmi nejkrkolomnějšími prudce stoupajícími serpentinami, kudy se malé Dacie prodíraly jen stěží. Přesto se tvrzení, že staré komunistické šunty vydrží vše, osvědčilo a my dojeli až do našeho kempiště.
GLOBALIZUJEME RUMUNSKO
Vlivem rozrůstajícího se turismu, se oproti létům předcházejícím, místo nepěkně zaplnilo a my byli odsunuti až k říčce u lesa. Tou dobou už se zde nacházely minimálně dvě hospody a tipla bych si, že velká budova, jenž se stavěla opodál, měla sloužit jako budoucí hotel. O jídlo zde také nebyla nouze, jelikož nás několikrát za den navštívila nějaká ta babka „plačenta“ a nabízela nám své smažené placky plněné tu brynzou, tu borůvkami, kvůli nám dokonce sehnala i čokoládu.
To, že se zde nachází i klasický porcelánový záchod a sprchy jsme ovšem zjistili až po několika dnech, kdy jsme strádali v ledové vodě a s holými zadnicemi prchali před polodivokými psy, kteří se ukrývali v keřích opodál.
HURÁ DO JESKYNĚ!
První den jsme se vypravili do nedaleké, údajně léty prověřené, jeskyňky. (Bůh žehnej tomu, kdo Sabatce rozmluvil nápad obléci si minisukni.) Padis je na jeskyně opravdu bohatý, nicméně většina návštěvníků je zlákána těmi velkými, snadno přístupnými, jako jsou Scarisoara či Cetatile Ponorului. Tahle však mezi ně rozhodně nepatřila! Když jsme s vypětím všech sil pomocí lana, či v horším případě po ctěné zadnici, zdolali několikametrový ledovcový spád hned u vchodu, vedoucímu výpravy se povedlo v jeskyni zabloudit. Tuto nemilou informaci nám ovšem oznámil až poté, co se všech dvacet členů skupinky prodralo a proplazilo několika desítkami metrů do nitra jeskyně, takřka horolezecky překonalo mimořádně kluzkou stěnu a vyhnulo se padesáticentimetrovému nánosu bláta mezi kameny. Cestou zpět už se na bláto všichni vykašlali.
O HODNÝCH MEDVÍDCÍCH, DEBILNÍCH TURISTECH A HLÍDACÍCH PSECH
Pořádný výšlap nás čekal při návštěvě pestera sura boghi. Kopec s jeskyní, ze kterého měl být opravdu kouzelný výhled na hluboký kaňon, byl ovšem tak vysoko, že jsme se ocitli uprostřed obrovského mračna a neviděli ani jakou konzervu otevíráme, natož pak několik desítek metrů vzdálenou skálu.
Přístup k samotné jeskyni nebyl z nejjednodušších (vlastně jsme se plazili houštím po strmém srázu a přidržovali se kmenů stromů) a tak jsme byli moc rádi, když jsme se zvládli dopracovat až do jejího nitra.
Cestou zpět nás i přes veškerou únavu hnal strach před setměním. A je třeba říci, že nás hnal opravdu rychle. Brouzdajíce horami potkáváte na každém pahorku stádečka roztomilých oveček, hlídaných ještě roztomilejšími dvoumetrovými zubatými obludami, nemajícími naprosto nic společného s uštěkanými raťafáky z obydlenějších oblastí, u nichž hrozí maximálně kousnutí do kotníku, avšak vesměs jen štěkají.
Každý večer je turisty znechucený bača volně pouští, aby se proběhli, zařádili si a případně nějakého nocí se potulujícího idiota s batůžkem sežrali.
Člověk se zde nemusí bát medvědů, kteří jsou velmi plaší a zaútočí jen, pokud si o to skutečně koledujeme (například v případě pronásledování medvěda za účelem jeho vyfotografování, hehe), ale taková takticky sešikovaná štěkající smečka je v Karpatech jednou z nejnebezpečnějších záležitostí.
A ZASE TY JESKYNĚ
Jedna z nejhezčích túr byla právě ta, kterou jsme podnikli z kempu až ke skoro osmdesát metrů vysokému skalnímu portálu Cetatile ponorului. Nádherné meandry v údolí ovšem brzy vystřídal kamenitý sešup před jeskyní, který se i s řetězy napnutými podél skály zvládal dost těžko. „Sandáloví turisté“ v podstatě neměli šanci (budiž jim útěchou, že v případě nouze je rumunská horská služba opravdu ku pomoci a byli jsme svědky, kdy jednu z turistek se zlomenou nohou v hlubinách jeskyně nejenže našla, ale i vskutku střelhbitě ji dopravila do nejbližšího zdravotnického zařízení).
Další jeskyně s názvem Cetatea radesei byla o poznání schůdnější také proto, že k ní vedly ke skále připevněné řetězy. Mnohem zábavnější než sama jeskyně se nám ovšem v parném srpnu jevila říčka z ní vytékající.  A popravdě – kdy se nám poštěstí vykoupat se v naprosto neznečištěné přírodní (a přírodně ledové) vodě, obklopené nádhernými vysokými skalami a s proudem vymletými klouzačkami, na nichž si co chvíli někdo natrhl zadnici či končetinu? Během návratu se tři členové výpravy ztratili (samozřejmě to nebyla jejich vina, neboť ostatní příliš chvátali a naprosto si nevychutnávali krásu krajiny). Díky tomu ovšem měli možnost zjistit, že z plechů ztlučená bouda uprostřed pole, obklopená stádem bučícího hovězího, je ve skutečnosti další cabana (hospoda) a užít si veselé odpoledne.
HOSPODSKÝ ŽIVOT
Hospodský život v rumunských horách je vůbec kapitola sama pro sebe. Kupodivu jich uprostřed relativní pustiny není málo, hospodští mají vesměs vždy po ruce tuzemské lahvové pivo URSUS či o něco slabší Ciuc (občas se objeví i nějaká zahraniční značka, zejména německá) a mici (smažené mleté maso) k zakousnutí. Zajímavostí jsou „panáky“ (zejména vodky či rumu), nalévány do 2 dcl sklenek. Neradujte se však předčasně, milí opilci; jelikož je alkohol z více než poloviny zředěn vodou, jedná se v podstatě o dost ošklivě chutnající břečku.
Přes všechna očekávání jsme z Rumunů měli pocit, že jsou mnohem klidnější – skoro by se dalo říci kultivovanější - než my (což neznamená, že by naše skupinka svými hlasitými a nevhodnými průpovídkami nepůsobila občas rozruch v řadách kolem se vyskytujících lidí rovněž v Česku) - nicméně jsme od nich očekávali, řekněme, větší společenské nadšení. Místo toho nás z hospody vyhodili.
RELAX VNĚ KARPAT
Ačkoliv jsme zdaleka neprozkoumali celý Padis, rozhodli jsme se po několika dnech pokračovat v cestě. Autobus jsme poslali do vesničky Stana de vale a sami se, s batůžky nacpanými hromadou do přírody naprosto nezbytných věcí jako například vodní dýmkou, vydali na přechod hor.
V tuto roční dobu v Karpatech během dne většinou bývá hezky a rozprší se až k večeru (přičemž některé bouřky mohou být skutečně ultimátní a nezapomenutelné) – tento den však pršelo už od rána. A tak jsme se my, od přírody zlenivělé máničky, škrábaly vlhkými strmými cestičkami, Sabatka navíc s prázdným žaludkem, neboť po zkonzumování levného Clever lančmítu prozvracela půlku noci (tímto by se ráda omluvila vedle sousedícím kempařům, na jejichž stan se jí podařilo tuto nemilou potřebu vykonat) a zachránilo ji až poskytnuté živočišné uhlí. 
K večeru se však nad osmnáctisetmetrovými vrchy vyjasnilo a nám se naskytla krásná podívaná do údolí při západu slunce. A tak nám bylo v měkké, po dešti lehce vlhké trávě a s opečenými zbytky jídla (tou dobou byly již takřka všechny naše zásoby zkonzumovány ať již námi, či záludným, kolem tábora nepřetržitě se promenádujícím skotem, podnikajícím kořistnické výpravy do našich přepravek se zeleninou) blaze.
Během scházení z hor do údolí jsme jaksi minuli červenou značku, po které jsme šli (patrně proto, že nekontrolovatelně zmizela uprostřed širého pole – a proto, milí cestovatelé, nikdy nevěřte rumunskému turistickému značení) a po několika hodinách se ocitli neznámo kde. Ke všeobecnému údivu nikdo nezpanikařil, všichni se jen svalili do trávy a byli šťastni, že mohou chvíli relaxovat. Vyslaní zvědi posléze zjistili, že se nacházíme tři kilometry od místa cíle, pouze z jiné, než původně předpokládané strany příchodu.
O krádeži toaletního papíru z restaurace čtyřhvězdičkového hotelu, který se z nějakého těžce pochopitelného důvodu zjevil přímo uprostřed Karpat lépe se nezmiňovat – nicméně pokud vám vaše babičky kladou na srdce, abyste se měli na pozoru před zlými Rumuny, kteří vás zajisté nekompromisně okradou, je namístě přiznat si, že čeští turisté jsou v tomto oboru naprosto nepřekonatelní.
KAROSOU DO KRASŮ ZA KRÁSOU
Karosou jsme popojeli několik kilometrů níže a utábořili se nedaleko krasové jeskyně Meziad, kterou jsme následující den navštívili. I přes veškerou snahu místního rumunského průvodce (bez průvodce se do jeskyně nedostanete) nám byl jeho výklad naprosto k ničemu, neboť vládl pouze svým mateřským jazykem. Tak jsme se se zbytkem naší skupiny jen pomalu posouvali jeskyní a kochali se stalaktity, stalagmity a všudypřítomnými netopýry.
PROTIŠEDNÍ REBELIE
Nedaleko města Oradea, přes které jsme projížděli při příjezdu, se nachází Baile Felix – město proslavené zejména termálními lázněmi, v nichž jsme se zastavili na zpáteční cestě. Všechny atrakce se nacházejí venku a můžeme mezi nimi nalézt vysoké klouzačky či bazén s umělými vlnami. Co je ovšem nejdůležitější – bazény jsou teplé. K naší nelibosti byly však téměř všude umístěny nápisy, zakazující v podstatě jakoukoliv činnost kromě samotného plavání; obávám se, že jsem zahlédla i zákaz házení nafukovacím balonem. My jsme - k nelibosti provozovatelů lázní - ovšem všechny zákazy vesele porušovali, neb jsme protišední, leč nevychovaní rebelové od přírody.
SE STROMEM DOMŮ
Domů jsme vyráželi značně použití. Zábava však ještě zdaleka nekončila. Na hranicích měli maďarští přátelé spoustu práce s rozhodováním, zda naši milovanou Karosu nechat hranice přejet či ji rovnou poslat do šrotu a naprosto opomněli strom, umístěný na dvousedadle uprostřed autobusu, kterýžto se jako u nás nerostoucí druh vezl na zahrádku velitele výpravy. Nakonec nás však přece jen propustili a my další den šťastně dorazili domů.
Několik z nás se během dvoutýdenního výletu jen utvrdilo ve svém sedavém životním stylu, další si romantické putování nekonečnými Karpatami zamilovali. Ať tak či onak, další rok se nejelo nikam, neboť se na naši cestu nepodařilo sehnat dotace. Tak snad zase letos.
text: Dominika Procházková aka Sabatka