Dvě zhruba desetileté časové vrstvy obsahují stránky Reného Hábla.
První pokrývá polovinu jeho pražského studia a pár následných let. Je
ovlivněna dotykem s malbou nejenom ve Zlíně všemi ctěného Svatopluka
Slovenčíka a snad i setkáním s Františkem Hodonským, jedním z
určujících pedagogů. Začal přírodou, ale možná daleko víc jejím
niterným stavem v mysli a obrazem sebe sama. Je hustě promalována
živým rukopisem a cosi melodického v ní postupně sílí.
Po roce 2000 rukopis mizí. Hladké plochy a tvary na nich míří ke
grotesce, vlastní jinému z profesorů, Jiřímu Sopkovi. Spreye a plošné
objekty, které druhou vrstvu malby časově doprovází, se jí podobají.
Její pevně vymezené tvary jsou často i figurální, a přece zjevné
teprve v souvislostech ztvrzených názvem, který přesto nezavazuje, ale
dává volnost vlastním představám.
Obsah je do plochy rozloženě vepsaný v čase, tak jako téma v partituře
programní hudby. Rodí se ve vzájemném prolínání přírodních a
geometrických útvarů v podobě tušených příběhů volně se přesýpajícího
kaleidoskopu. Tone v plném světle čisté barvy a nejen znakovostí blíží
se ikonám i čemusi známému v lidovém umění. Navzdory studiu má blízko
i k mediumnímu projevu a až nečekaně se tak v galerii potkává i s
předchozí malbou paní Marie Kodovské z Rýmařova.
V poslední době vítězí strohý tvar, blízký papírové koláži. A byl by
přísně plošný, nebýt vzájemných vazeb, které dotykem nebo i
překrýváním a optickým vykláněním roviny ploch prolamují plátno do
umocněné prostorovosti. Do "meta - polohy" nové, až Chiricovsky laděné
vrstvy třetí. René Hábl se plynule mění a proměnou zraje. Nikde ale
neopouští tolikrát zatracovanou malbu, a i v tom je sympatický. Dál je
všechno plně otevřené svobodě v rozpoznání malířova záměru anebo spíš
ponecháno jen tak sobě, v čiré řeči obrazu, ať je jeho východiskem
cokoli. Výstava, která společně ukazuje malbu starší i novou, je už
tím výjimečná.
Zahájení výstavy ve středu 6. února v 18:00 hodin, potrvá do 3.3.2013.