Po 40 letech vychází kniha dětského psychologa prof. Zdeňka Matějčka, RODIČE A DĚTI

„Slabá nervová soustava se neléčí, ale posiluje!“ zní jedno z okřídlených rčení nestora české dětské psychologie prof. ZDEŇKA MATĚJČKA. Recepty na širokou škálu problémů, na které každý rodič či prarodič naráží, si připomeňte v novém vydání jeho klasického díla RODIČE A DĚTI. Knihu doprovázejí desítky dětských ilustrací. S předmluvou psycholožky a rodinné terapeutky Ludmily Trapkové vydává nakladatelství Vyšehrad.
 
„V celé knize jsem nenašla ani jednou slovo psychosomatika. Přesto je kniha psychosomatiky plná. Dětský psycholog Zdeněk Matějček byl po většinu svého profesionálního života spolupracovníkem dětských lékařů, které vědomě obohacoval, jak sám píše, o psychologickou stránku stonání dětí, kterým se poradensky věnoval. Po pětatřiceti letech klinické praxe prý spočítal, že vykonal na pětatřicet tisíc pedopsychologických vyšetření!,“ uvádí v předmluvě autorova žačka Ludmila Trapková. Matějčkovy bohaté zkušenosti jsou v této knize shrnuty. V jednotlivých kapitolách se věnuje rodině, kojencům a batolatům, dětství, dospělým, kteří dítě ovlivňují, škole, složitým životním situacím, jako je např. postižené dítě v rodině, ale i menším starostem, např. návštěvě lékaře, v poslední kapitole starším dětem a mládeži.  Autor řeší problémy, které s sebou přináší každodenní život.
 
  Ačkoliv od prvního vydání, které vyšlo v Avicenu v roce 1986, uplynulo již 40 let, jsou Matějčkovy názory a poznatky stále aktuální.  Nezapomíná
na sociologické průzkumy věnované funkci otce v rodině. Mnoho požadavků
na otcovství dodnes není naplněno.
 
  Knihu doplňují dětské kresby, jež jsou ukázkou práce prof. Matějčka s dětmi a jejich rodiči. Na jednotlivých komentovaných příkladech čtenář vidí, jak prof. Matějček rozumí dětské duši  - viz např. obr. ze str. 350:
 
„Začarovaná rodina“ v pojetí osmiletého chlapce z rodiny, kde otec je alkoholik
a děti se ho bojí. Chlapec ztotožnil otce s osobou zlého kouzelníka – začarovaná zvířata jsou stejného druhu a „patří k sobě“.
 
Na závěr si připomeňme klasické výroky prof. Matějčka:
„Slabá nervová soustava se neléčí, ale posiluje.“
„Děti s lehkou mozkovou dysfunkcí (dnes ADHD) se neučí školou, ale životem.“
„Dítě odpočívá pohybem.“
 
Zdeněk Matějček: RODIČE A DĚTI (anotace)
Máma nebo táta, všichni chtějí být dobrými rodiči. Ale co to znamená? Kniha Rodiče a děti představuje nejen úvodní příručku do studia dětské psychologie, ale především skvělý materiál pro všechny rodiče a třeba i prarodiče. Prof. Zdeněk Matějček v ní vytyčuje několik vývojových etap v životě dítěte a poskytuje recept na širokou škálu problémů, na které každý rodič naráží – od těch nejběžnějších po ty méně časté. Každého rodiče zajímá, co se tak asi honí v mysli jejich potomka, odkud se berou jeho zuřivé záchvaty či úzkostné obavy a jak na ně reagovat. Prof. Matějček nekončí u dětí, myslí i na rodiče a jejich strasti. Zastává názor, že základem dobré výchovy je něha a vřelost, dobře trávený společný čas a sdílení prožitků, ne luxusní dovolené nebo vánoční stromek schovaný za haldou dárků. Upozorňuje na to, jak důležitá je láska, co vlastně znamená, a jak může taková láskyplná výchova pozitivně ovlivnit zbytek života dítěte – od navazování přátelství, přes hledání partnera až po jeho vlastní rodičovství. Nezapomíná ani na to, že každý chybuje, děti i rodiče, s pomocí jeho textu se ale mnohým chybám můžeme vyhnout.

 
Předmluva PhDr. Ludmila Trapková
Ilustrace z archivu prof. Matějčka
Odpovědná redaktorka Radka Fialová
Počet stran 360, MOC 298 Kč
Vydalo nakladatelství VYŠEHRAD v roce 2017
 

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (1922–2004) je znám široké veřejnosti svými názory na praktické otázky výchovy dětí. Ve svých knihách, v nichž vycházel ze své mnohaleté praxe v dětské psychologické poradenské službě, popularizoval poznatky obecné i klinické psychologie. Jeho osobnost i dílo představují cenný odkaz dalším generacím. Všechny své zkušenosti shrnuje v této knížce. I přes léta soustavného výzkumu neztratil prof. Matějček schopnost své vědomosti předávat lidsky a jednoduchým jazykem. Středobodem jeho přemýšlení byla vždy rodina coby domov a zázemí, místo, kde se dítě učí, co znamená někam patřit. Jeho dílo tím bylo v rozporu s přesvědčením o kolektivní výchově. Profesuru tedy získal až v roce 1995. Během své kariéry působil v Sociodiagnostickém ústavu v Praze (později Dětská psychiatrická ambulance) a na katedře pediatrie Institutu pro další vzdělávání, přednášel na Karlově univerzitě a spolupracoval i s jinými institucemi, například s Dětským centrem Paprsek, s Psychiatrickým centrem či se Světovou zdravotnickou organizací. Předsedal české pobočce UNICEF. Mezi jeho největší zásluhy však patří především vznik SOS dětských vesniček.