Plačící satyr. Za tuhle hru Čapek velebil Fráňu Šrámka. V březnu ji uvidíme na Vinohradech

Divadlo na Vinohradech uvádí:

Fráňa Šrámek

PLAČÍCÍ SATYR
 
 

Premiéra: 6. března 2015
 

Inscenační tým:
 
Režie / Radovan Lipus
Dramaturgie / Milan Šotek
Scéna / Petr Matásek
Kostýmy / Eva Kotková
Hudba / Pavel Helebrand
Pohybová spolupráce / Jana Hanušová
 
 
Hrají:
 
LÍDA SETUMSKÁ _____ Simona Postlerová
JAN MARIA KALVACH _____ Svatopluk Skopal
PETR MELITA _____ Petr Kostka
JIŘÍ ZLOCH _____ Jan Šťastný
ANČKA _____ Anna Linhartová
HRUBEŠOVÁ _____ Lucie Juřičková / Naďa Konvalinková
HRUBEŠ _____ Jiří Plachý
LÉKAŘ _____ Pavel Rímský
DR. LUDĚK _____ Jiří Žák
ŘEDITEL PATRAS _____ Václav Jílek
VÍTEK STAŇKŮ ________Matěj Hájek/Matěj Pátek
KLUCI _____ Matyáš Sekanina / Adam Javorek, Dominik Říha / Eliáš Vyskočil
 
 
O hře:
 
„Milý pane, měl jsem velikou radost, když jsem přečetl Vašeho Plačícího satyra. Je to krásná věc, myslím ještě lepší nežli Měsíc nad řekou. Nevím, co jí vytknout a co na ní měnit.“
Tak v červnu roku 1922 shledal novou hru Fráni Šrámka (1877–1952) tehdejší dramaturg Vinohradského divadla Karel Čapek, který ji zde také o rok později uvedl ve své režii.
Po více než devadesáti letech tak na našem jevišti znovu vyroste zámeček paní Lídy Setumské, který slouží co letní zotavovna stárnoucím spisovatelům. Jednoho léta tudy jako motýlek prolétne šestnáctiletá Ančka, která vztahy mezi osazenstvem zámečku zamíchá vpravdě „turgeněvovsky“ a přítomné muže vyprovokuje k posledním tvůrčím i životním vzmachům. (V inscenaci z roku 1923 hrála roli Ančky Olga Scheinpflugová, Lídu Setumskou Anna Iblová, ve výpravě významného českého architekta Bedřicha Feuersteina a se sochou satyra od sochaře Otakara Švece, jehož hořký konec života je osudově spjat se Stalinovým pomníkem). Ze řetězu utržené mládí tváří v tvář posledním věcem člověka. Už v názvu Šrámkovy komedie jako by se přetahovaly tóny radostné a rozverné s těmi melancholickými.
 
Uvedení Plačícího satyra v Divadle na Vinohradech není jen přirozenou splátkou autorovi, který pro něj spolu s Karlem Čapkem a Františkem Langerem tolik dobrého vykonal, ale také návratem k šrámkovské citlivosti, jíž se nám jinak v dnešní době tak úzkostně nedostává.
 
 
 
O autorovi:
Básník, prozaik a dramatik, přední představitel básnické generace, která vstoupila do literatury na začátku 20. stol. s ideály svobodného a plného života.
Narodil se 19. ledna 1877 v Sobotce v rodině daňového úředníka, který se kvůli práci musel často stěhovat - rodina se zanedlouho přestěhovala do Písku. Většinu gymnaziálních studií strávil Fráňa v Písku, maturitu složil na gymnáziu v Roudnici. (Do píseckého studentského období spadají jeho první básnické pokusy.) Po maturitě začal studovat v Praze práva, ale studia nedokončil a rozhodl se naplno věnovat literární práci.
Od roku 1903 žil trvale v Praze, stal se členem literární družiny kolem S. K. Neumanna, zapojil se do anarchistického hnutí. Byl také vězněn za účast na studentských demonstracích a za protiválečnou báseň Píšou mi psaní.
V roce 1905 potkává svou Milku – Miroslavu Hrdličkovou, která se stane jeho celoživotní partnerkou. V roce 1910 píše svůj neznámější román Stříbrný vítr.
Za 1. světové války narukoval na haličskou frontu, byl zraněn, po zotavení se na frontu vrátil, téma války se objevuje v básních, dramatech i povídkách. Po vzniku Československa se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka (proslulými Pátečníky), ale zůstával mimo literární skupiny. I když už nevyvíjel dřívější politickou aktivitu, politické události mu nebyly lhostejné, zvolil si svérázný způsob protestu proti fašismu – nevycházel ze svého smíchovského bytu. V roce 1946 byl jmenován národním umělcem, zemřel 1. 7. 1952.

Fráňa Šrámek na vinohradském jevišti:

1922 – Měsíc nad řekou (r. J. Kvapil)
1923 – Plačící satyr (r. K. Čapek)
1925 – Soud (r. J. Kvapil)
1926 - Ostrov velké lásky (r. J. Kvapil)
1931 – Měsíc nad řekou (r. K. Kvapil)
1937 – Léto (r. Fr. Salzer)
1970 – Měsíc nad řekou (r. Jar. Dudek)

 
Rozhovor s režisérem Radovanem Lipusem
Radovan Lipus: režisér, autor a spoluscénárista cyklu Šumná města, „kavárenský povaleč po celé republice včetně malých měst“ – jak sám sebe charakterizuje, muž, který chodí v klobouku a programově stále ještě nemá mobil…Působíte jako spíše jako současník Fráni Šrámka než jako člověk moderní doby…Není podle Vás tak trochu anachronismus inscenovat Fráňu Šrámka na počátku 3. tisíciletí? Čím je hra přitažlivá pro Vás?
Je-li na počátku 3. tisíciletí anachronismem Šrámek, pak je na jevišti anachronismem každý klopýtavý projev citu. Trapný, bolestný i zajíkavý pokus o společně sdílenou intimitu. Můžeme se lásce nahlas vysmát, ale tiše po ní každý prudce touží, v skrytu. Myslím, že bohužel žijeme spíš v době deficitu citu...

Rád používáte méně běžná slova , jako je třeba právě slovo ŠUMNÝ“. .. Jaký jazyk používá Šrámek ve své hře? Je dnes Šrámkův jazyk pro diváky vůbec srozumitelný? Slovo šumný je zcela běžný a použivaný výraz na Těšínsku, v mém rodném, horském zádumčivém kraji. Všechna slova jsou jako ovoce, hořká, sladká i trpká. U Šrámka nikoliv ve skleníku, ale jako divoké třešně v lese zrají. Herci je zatím zdá se, s velikou chutí a rozkoší pojídají... Snad se to v našem představení taky přenese i na diváky.
 
Opakovaně pracujete s některými herci, s nimiž jste se už setkal při práci na inscenaci Dvojitý agent (S. Postlerová, J. Šťastný, S. Skopal…). V čem je podle Vás síla vinohradského hereckého souboru?
V čem je síla vinohradského souboru? Jeho špičkové herce zdobí inteligence, pokora, šarm a vtip. Moc dobře vědí, že pravá síla je v souhře. Ansámbl z francouzského ensemble, znamená mimo jiné také dohromady, spolu. Ti nejlepší z nich vědí: sám zahraju mnoho, ale společně: hraju líp.