PJ Harvey: Praho, otřes se! (1/2)

Státní svátek pro řadu hudebních fanoušků nastane jeden den před výročím republiky. V pražské Lucerně (konečně) vystoupí ikona alternativní scény PJ Harvey. Jednou už jsme tomu byli velmi blízko (PJ měla v roce 95 předskakovat REM při jejich prvním ze dvou zrušených tuzemských koncertů). V různých intervalech pak prosakovaly nadějeplné zvěsti, že „možná už brzy“… ale reálnou koncertní premiéru v ČR si Polly Jean odbude až letos, mimochodem rovné dvě dekády od prvního singlu (Dress, říjen 91). Pojďme si zkrátit čekání připomínkou hlavních položek diskografie téhle charizmatické indie královny z Dorsetu, UK.
 
DÍL PRVNÍ: DEVADESÁTKY

Dry (1992)
Cesta suchá, místy mokrá.

Debut jak víno. Název sice svádí k prvoplánově sexuálním konotacím – zvlášť když se paní PJ nechá vyfotit polonahá (zády k objektivu) na obálku NME – ale krom dávky tělesnosti se tu dočkáte příběhů spíše o vyprahlosti emoční a duševní. "PJ Harvey" je v tuto chvíli ještě název tria (protože „žádná jiná jména nevystihovala to, co chci; byla zavádějící“). Rytmika šlape jak na rozkaz, tlustá basa se zuby nehty drží nervních a přesných bicích a syrová kytara se s nikým a s ničím nemazlí. Je v tom punk, špinavý rock, nadrzlé blues i ryzí písničkářství. A nad tím vším se kroutí a skučí sytý a výrazný hlas, díky kterému je každé slovo jak facka (když je třeba) nebo kázání (pokud se tedy bible smí kamarádit s ironií). Naléhavost v každé notě a intenzita skrz naskrz. Dokonce i v relativně klidnějších pasážích (Fountain) to pořád smrdí explozí.

Kritici provolávali sláva a cesta vzhůru byla volná. Jako jeden z prvních zbystřil uši slovutný DJ John Peel, patron všecho nového a dobrého. Pozvání na jeho live session do BBC Rádia 1 se neodmítá a Polly ho ráda přijme ještě několikrát. Tohle album je všechno, jen ne „suché“. Dry má drive.

Repre vzorek:  Sheela Na Gig (YouTube)
*

Rid Of Me (1993)
Zbavte se mě!

Poznávací znaky z prvního LP drží pevně a ještě pevněji na volném pokračování. Producent Steve Albini tlačí zvuk tria do limitů, nedá si pokoj, dokud všechno nehraje zkresleně, natlakovaně, přebuzeně, zahuhlaně. Ale ustojí to a pořád to zní zdravě a dravě. PJ v techtech také netroškaří, feministické růžky z Dry už vystrkuje naplno a kašle na bonton i v hodně osobních verších. Je tu několik jasných „hitovek“ (pokud se v alternativě smí toto slovo používat), což se určitě hodí, zvláště když krom všech možných koutů se budou nové songy hrát např. i před U2 - jo, až takhle rosteme - ale část materiálu je zároveň dost obtížná na první dobrou a chce čas. PJ Harvey si vede svou, „agresivita jen tak mimochodem“ ji baví, a nezastaví se ani před Bobem Dylanem (Highway 61 Revisited), který takhle drsně vyvedenou coververzi slyšel už možná jen od Ministry, když se svého času vrhli na Lay Lady Lay.

Čeho se nezbavíte: Man-Size (YouTube)
*

To Bring You My Love (1995)
Vzhůru do víru.

Start opravdové sólové kariéry a okamžik, kdy do hry vstupuje umění a experiment. PJ Harvey už není název tria, ale zpěvačka a autorka sama za sebe. Do studia povolává dávného kolegu Johna Parishe („je to můj hudební spřízněnec, hodně jsem se od něho naučila a rozumíme si“) a spolu tvoří sérií skladeb, které jsou zvukově i strukturou pestřejší a hlubší než předchozí repertoár. PJ je soustředěnější, nechává si prostor - když je třeba, tak se hraje až k pěti minutám (Long Snake Moan). A zpěvem vykresluje slovní gesta.

Intenzita zůstává, záběr se rozšiřuje – teď už není třeba být do krve přímočará, spíše uslyšíte metafory a náznaky. Jen bacha, abyste v tom neutonuli: „Jeden pisálek věřil textu Down By The Water natolik, že na mě tlačil, abych se konečně přiznala, že jsem tajně porodila a utopila dceru!!“. Všeho s mírou, přátelé.

Jedna za všechny: C’mon Billy (YouTube)
*

Is This Desire? (1998)
Cit slečny Polly Jean pro splín.

Zklidněné, vyprávěcí album. Příběhy konkrétních i abstraktních míst a symbolů (Zahrada, Vítr, Obloha, Radost), do toho eskapády imaginárních i reálných dívek (Elise, Leah, Catherine, Angelene,…) či do duše obrácená The Garden plná biblického podobenství. Deska funguje skvěle jako celek, jako zvuková kniha s otevřeným koncem (tj. s otázkou v závěrečné, titulní písni). Atmosférické pojetí CD, které nikam nespěchá (ani z vašeho přehrávače) podporují barvy klavíru, vzorce zajímavě stavěných bicích a citlivě využitých kláves, akustické nástroje sem tam provětrá lehká elektronika. Co je šeptem (The Wind) zde rozhodně není čertem. Silná záležitost. Nadčasová.

Jakpak je dnes u nás doma?: A Perfect Day Elise (YouTube)
*

Dance Hall At Louse Point (1996)
Tančím, tedy jsem.

Mezi řadová alba vklíněná první kolaborace s Johnem Parishem (ta druhá přijde za 13 let). Úkoly rozděleny vejpůl, autorsky i tématicky společná práce. Polly Jean píše všechny texty, vymýšlí vokály a podílí se na produkci, zatímco John skládá muziku a následně nahrává všechny nástroje. Výsledkem je silný, umělecky dobrodružný a doslova kompaktní disk. Není divu, že krátce po vydání k Dance Hall vzniklo koncepční scénicko-tanenční vystoupení, se kterým vyjela Mark Bruce Dance Company na turné po Británii. Stihl jsem je v Londýně. Baleťáky a tanečnice doprovázela živá kapela včetně Johna a Polly. Ta se k souboru ladně přidala při přídavkové Hardly Wait, jedinému kousku hudby, který toho večera zazněl mimo intence Louse Point. Bylo to působivé. Vidět PJ tančit a zemřít. Ale to bych vám o tom nemohl teď vyprávět :)
  
Na špičkách: That Was My Veil (YouTube)
*

Příště:  S Yorkem v kuchyni; Áha, tak takhle tahle; Bílá jak křída a Vojáci, do zbraně!
PJ Harvey, Velký sál Lucerny, Praha, 27. 10. 2011. Pořádá Charm Music, www.CharmMusic.cz