Písničkář Paleček nahrál písničky trojice Jaroslav Ježek – Jiří Voskovec – Jan Werich

Stonožka, Šaty dělaj´ člověka nebo Život je jen náhoda – i tyhle písně najdeme s dvanácti dalšími na albu příznačně nazvaném Ježkárny. Písničkář Miroslav Paleček na desku nahrál kolekci legendárních šlágrů trojice Jaroslav Ježek – Jiří Voskovec – Jan Werich. Poprvé k nim přišel díky zpěvníkům svého bratra. Psal se rok 1954 a písně Osvobozeného divadla Palečka navždy chytly. Na album jim dal nový kabát: nahrál je po svém, ale s pietou. Tak, jak si zaslouží. Ježkárny tak potěší jak Palečkovy fanoušky, tak příznivce českého folku obecně a určitě i milovníky tvorby slavného Osvobozeného divadla.
 
Z desky čiší ohromná radost a pohoda. Byla radostná i práce na ní?
Velice. Ty písničky mi ostatně dělají radost už několik desítek let. Vlastně od té doby, co je znám. A ještě větší od chvíle, kdy jsem se jich pár naučil a hraju je. A hlavně: splnil jsem si svůj životní sen. O to větší radost mám, když se na tuhle desku podívám.
S myšlenkou na album Ježkárny jste údajně přišel už před patnácti lety. Proč byla cesta k jeho realizaci tak dlouhá?
Všechno chce svůj čas, to za prvé. A za druhé – když mě to tenkrát napadlo, byla to obrovská troufalost. Tehdy jsem uměl pět nebo šest Ježkových písniček a v návalu radosti jsem si řekl: pět písní, to je na album málo, tak je doplním svýma písničkama, které jsem napsal pod Ježkovým vlivem. Za pár dní se samozřejmě ukázalo, že to byl naprosto šílený nápad. Tak jsem ho hned zavrhl.
A přibíral jste další Ježkovy písničky…
Udělal jsem si výběr patnácti písní, které se mi hudebně i textově líbily a které bych zvládnul. A pomalu jsem se je začal učit. Nešlo to nijak rychle. Už svoji první Ježkárnu jsem se učil tři nebo čtyři měsíce. Bylo to v roce 1973. Našel jsem ji ve zpěvníčku, který mi tehdy půjčil Petr Nárožný. Vlastně jsem tenkrát na kytaru ani moc neuměl. Netvrdím, že toho dneska umím hodně, ale v té době jsme hráli úplně jinak. A já jsem tu písničku chtěl zahrát tak, jak ji Ježek napsal, se všemi akordy, ne jenom na dva nebo na tři. Proto mi trvala tak dlouho. Mimochodem – Petr mi tehdy těch zpěvníků půjčil víc, a já jsem mu je dodnes nevrátil.
Statistik by asi řekl: patnáct písniček, patnáct let – to znamená jedna písnička za rok!
Vidíte, a skoro to tak je. Ale: kdybych si teď vybral dalších patnáct písniček a chtěl je natočit, už by mi to trvalo kratší dobu.
A bude další patnáctka?
Zatím ji neplánuji. I když už mám seznam dalších sedmnácti Ježkových písní. Jak to ale dopadne, nevím. Myslím si, že to nejlepší už jsem vyzobal. Takže další cédéčko s Ježkárnami asi nebude, možná přidám některé písně na koncerty.
Asi patříte k těm, kteří si myslí, že písničky Voskovce, Wericha a Ježka by si měl člověk zažít. Tedy – než je začne předávat dál.
Jistě, ale to platí o jakýchkoliv písničkách. Potřebují zažít, usadit. A k tomuhle našemu trojlístku – pánové Voskovec, Werich a Ježek pro mě byli prvními českými písničkáři. A jelikož byli i autory těch písní, dokázali je nejlíp prodat. Cítili muziku i text. Ty texty jsou přitom o něčem, jsou nadčasové, roztomilé, mají pointu. Hudba je skvělá, překvapivá, barvitá, harmonicky i melodicky nádherná. Asi si ti chlapíci dobře rozuměli. A je to na tom vidět.
Ty písničky vypadají celkem jednoduše, jsou hravé a nápadité. Ale asi jednoduché nejsou.
Ne, to nejsou. Člověk se je musí naučit a interpretovat tak, aby to jednoduše vypadalo. Víte, ona spousta věcí od sportu po umění vypadá jednoduše, ale je za tím spousta dřiny, píle, tréninku, cvičení. U písniček to je tak, že si je muzikant musí obehrát, musí správně artikulovat, musí vědět, o čem zpívá. Občasné chyby v intonaci mu posluchači prominou, ale faleš nikdy. Oni taky Voskovec s Werichem nebyli žádní velcí zpěváci, na druhé straně to ale nebyl žádný herecký zpěv. Takový je často k neposlouchání. U nich to ale bylo všechno dokonalé.
Jejich písničky se vyznačují úžasnou symbiózou textů s hudbou. Jako kdyby se písnička narodila v jeden okamžik už hotová se vším všudy.
To mě taky napadlo a zkoumal jsem, jak pánové ty písně tvořili. Překvapilo mě, že napřed vznikala Ježkova hudba a na její bohatou a košatou melodii navrhovali Voskovec s Werichem svoje slova. Oni píšou, že to býval velký boj. Že v Osvobozeném divadle byla jedna hlava tvrdší, než hlavy Voskovce a Wericha dohromady, a to byla hlava Jaroslava Ježka. Prý nedala pokoj, dokud všechno naprosto přesně nesedělo.
A na to prý měli i dohodu…
… ano, že pokud se třeba jen jednomu z nich něco nelíbilo, třeba obrat, verš nebo cokoliv jiného, v písni to být nemohlo. Na všem se museli shodnout.
Už jste zmínil, že ty jejich písničky jsou dodnes živé, stále aktuální. Jako kdyby je psali dneska.
To se mi právě líbí. Zvláště Civilizace, ta je pro mě velice nadčasová. Když ji hraju na koncertech, mladí lidé žasnou, že je osmdesát let stará. A když nějakou „ježkárnu“ slyší posluchači, byť starší, po delší době, postupně se jim v mysli zjevují jednotlivé bloky textu i melodie. Pomalu si je navlékají na nit jako korálky. No a pak písničku dáme společně dohromady. Je to důkaz toho, jak hluboko pod kůží písně Ježka, Voskovce a Wericha máme.
Podle jakého klíče vznikl konečný výběr písní na album Ježkárny?
Písničky mě musely zaujmout jak textově, tak hudebně. Nechtěl jsem tam mít příliš vymezené kousky jako třeba Hej rup, Píseň o Golemovi nebo Babička Mary. Ty dvě posledně jmenované třeba už jdou trochu do trampského stylu, to není příliš můj šálek čaje. I když jejich texty jsou samozřejmě vynikající. Naopak mě oslovují bluesovky typu Tmavomodrý svět, Klobouk ve křoví, Život je jen náhoda, Svět naruby nebo Svítá. Takhle můj výběr vznikl. A vyhrál jsem si i s pořadím písní na desce. Nejdřív jsem je měl srovnané podle abecedy, ale nějak mi to nehrálo, sešly se třeba tři bluesové, pomalé skladby za sebou. Tudíž jsme pořadí změnili. Ale Civilizace jako první a Život je jen náhoda jako poslední – ty zůstaly a sedí to.
Mám pocit, že – byť po svém – zpracováváte písničky trojice Ježek – Voskovec – Werich s velkou úctou. Často třeba zachováváte dlouhé předehry.
U bluesovek jsem většinou zvolil jinou předehru, než měl Ježek. Písním jsem samozřejmě chtěl zachovat jejich pel a svěžest, ale snažil jsem se je přizpůsobit dnešní době a zahrát je v současnější písničkářské podobě. To se týká i frázování: nemůžu frázovat tak, jak se frázovalo před osmdesáti lety nebo jak frázuje sbor. Udělal jsem tedy nějaké úpravy, ale vždycky citlivě. U jediné písně – a tou je Nebe na zemi – jsem zvolil tehdy běžný postup. Tenkrát nastoupil orchestr, přehrála se celá píseň s tím, že jednotlivé nástrojové sekce postupně vstávaly na sóla; pak přišli zpěvačka nebo zpěvák, zazpívali svůj part, uklonili se, odešli, a kapela píseň dohrála. U Nebe na zemi jsem i na desce ctil tenhle způsob. Nejdřív přehrajeme píseň s kytarami a kytarovým melodickým sólem, pak teprve písničku zazpívám.
Ale tahle písnička má i radioverzi!
Ta původní předehra trvá déle než minutu a já jsem se někde dočetl, že když zpěvák nenastoupí do deseti vteřin, píseň nemá šanci na vysílání. Tak jsme v Nebi na zemi předehru zkrátili a píseň nabídli rádiím. Teď jsem zvědav, jestli ji bude nějaké rádio hrát.
Musím přiznat, že mně se ta původní verze s delší předehrou líbí. Líp evokuje atmosféru doby vzniku té písničky…
To jsem rád. Obecně jsem chtěl, aby deska byla co nejpestřejší, vždyť tam hraje minimum nástrojů a sem tam zazní nějaký dvojhlas. Proto jsem třeba zpracoval jinak i Stonožku. Šlo mi o to, aby album bylo barevné, a přitom působilo celistvě.
Z toho vám zřejmě vyplynuli i hosté, které jste k nahrávání přizval.
Desku jsme nahráli v pěti. Moje maličkost, Pavel Fořt, se kterým spolupracuju už ohromně dlouho, dále jeho syn Karel, Štěpán Kojan, který poskytl i studio, a Petr Dopita. Pavel Fořt hrál na akustickou kytaru, elektrickou kytaru i baskytaru, Karel na bezpražcovou kytaru a akustickou baskytaru, Štěpán na akordeon a Petr na pilu. Její zvuk se ke kytarám opravdu skvěle hodí. A několikrát tam troubím na hubu já. Mimochodem – kdysi jsem hrál na opravdovou trubku, ale po čase mi odešel nátisk. Naučil jsem se ale tenhle nástroj imitovat v koutku pusy.
Většina písniček Ježka, Voskovce a Wericha vznikala pro jejich divadelní hry. Asi je dobře znáte.
Byl jsem dokonce takový blázen a fanda, že jsem si v divadelní agentuře DILIA před víc jak třiceti lety sehnal scénáře všech jejich her, které byly k mání. Chtěl jsem s nimi něco podnikat, ale dodnes jsem je samozřejmě všechny ani nepřečetl. Jediná hra, kterou jsem viděl na vlastní oči a na vlastní uši slyšel její písně a forbíny, je Těžká Barbora. To už ale v Divadle ABC s Werichem vystupoval Miroslav Horníček. Ze samotné hry si dneska nepamatuju nic, dokonale si ale vybavuju forbíny. Tehdy jsem si uvědomil, jak velkou moc herec nad plným hledištěm má a jak lehce se toho dá zneužít. To se ale v Abíčku samozřejmě nedělo. Tam to bylo všechno skvělé a korektní. A lidi se mohli smíchy umlátit. Dodnes na to rád vzpomínám. 
zdroj: Supraphon