Piko: příběh promarněný šance

Babsi jsem si zidealizoval jako hrdinku svýho duševního dospívání. Heroine. Heroin. Baby-stop. Stop. V Česku (ehemalige ČSSR, bzw. ČSFR) ale obyčejně nekujem pikle s heroinem, nýbrž s pikem. A tak v našem mikrostátě jistě nejsem jediný, kdo pikářů zná tolik, že kdyby je měl všechny zapikat u pikoly, pikal by až do smrti. To pikaři pykaj za piko. Až do smrti. Čestná výjimka se jmenuje Pav Gregor. Příslušník první generace vařičů, později terapeut v Bohnicích.

Právě jeho životní příběh, jenž se má divákovi dostat hladce, symbolicky jak buchna pod kůži, posloužil jako ústřední téma Pika. Fail. Přestože má Gregor nezpochybnitelnou zásluhu na transformaci pervitinu z tuketé žíraviny na krystalky instantního štěstí, nelze film založit jen na jeho cévéčku. To je sice bez debat obdivuhodný, ale rozhodně ne jedinečný a už vůbec není samo o sobě na tolik zajímavý, aby pokrylo osmdesátiminutovou stopáž.

VŮL / KŮL V PLOTĚ
Vyzpovídejte libovolnýho vařiče první nebo druhý generace (pár přeživších zbylo) a odvypráví vám jiný unikátní příběh, minimálně srovnatelný s tím Gregorovým. Je tedy nesmysl personu Gregora jakkoliv glorifikovat, o což se tvůrci filmu od začátku do konce otevřeně snaží. Jako kdyby před ani po Gregorovi neexistovala drogová scéna, jako kdyby se pořád jen sypal při androši yastil holkám do piva. Jak demagogický, krátkozraký, plochý... To, že komunismus popíral existenci drogových sektorů ještě neznamená, že feťácký komuny neexistovaly.
Stručně řečeno - z Pika má už po prvních minutách divák dojem, že jediným přeživším perníkářem na světě je Gregor a je tedy na místě ho pozorně poslouchat. A to právě proto, že zbyl jako poslední kůl v plotě.
KDYŽ ŘEHOŘEK NECHÁPE
Aby člověk pochopil, co umí nebo neumí peří, potřebuje rozumět řeči ulice. Ten hlas je tichej a většina lidí ho neslyší nebo nechce slyšet. Můj vrstevník, Tom Řehořek, natočil snímek právě pro ty hluchý a nedoslýchavý masy. Pevně doufám, že to nebyl záměr, takto zprznit kvalitní téma, a že se jedná jen o jakýsi vedlejší efekt omezenýho rozpočtu, konkrétně šesti a půl melounů (in memoriam Pav Melounek).
Aby člověk pochopil, co umí nebo neumí peří, potřebuje naslouchat řeči ulice. V Piku ale není naslouchat komu, ani kdybyste natahovali uši sebevíc. Gregor celý film nezúčastněně vypráví jinak dramatický melodramata, Horyna kydá svoje majonézový fantasmagorie, a tak jediným soudným z tria vystupujících budiž fízl Fífa (přestože jeho představitel Mil König za celý film nezmění svůj pokerface).

PIKO JE / NENÍ SEXY
Herci hrají vůbec tužku a teatrálně přehrávají. Při tom všem ale zůstávají neskutečně sexy. Muž, orientací heterosexuál, taje při sledování snímku pod přívalem svůdnosti Sim Zmrzlé (Gregorovy družky, vyřezávající si ve volném čase srdíčka do stehna, hledajíc psychický parazity při tom). Muž, orinetací homosexuál, zase onanuje nad uhrančivým pohledem (tím jediným, univerzálním) Mil Königa. Na postmoderní fb generaci slečen budou jistě poplatný kruhy pod očima a vypracovaný tělo Ros Nováka. Ano, výběr herců je zdařilý pro pornofilm, hůře však pro snímek, pojednávající o lidských troskách.

Škoda, že si Tom Řehořek vzal v době natáčení dvoutýdenní volno. Jinak si totiž neumím vysvětlit eintopf, který vznikl. Řečeno s nadsázkou (ostatně jinak recenzi na tento snímek psát nelze), film Piko poškozuje obchodní značku pervitinu.

PŘÍPAD KOX
Postava Dana Horyny poslouží jako jeden z mnoha důkazů. Horyna? Příklad lidovýho vypravěče. Jeho fabule maj pro nezasvěcený svý kouzlo a nechybí jim přímočarost a tah na bránu, zasvěcení ale při těch maločeských výpovědích preventivně sahaj po eSku. Na uklidnění. Ex-frontman Vitacitu celý příběh klouže na tenkým ledě. Ten pod ním s definitivou zapraská, když prohlásí, že piko kdysi stálo stejně jako kox... ale nechme koxování pražským dětem a Sam Hauserovi. A pohádky Horynovi.

SPÁČILKY
Za zmínku určitě stojí i hudební stránka Pika, která je tragická. Vrchol přijde při retroscéně, kdy nám k tanci a poslechu hrají Ohm Square. Přestože Spáčilka (ta mladší) to považuje za geniální a revoluční volbu, mně záměr dosud uniká.
Spáčilka (ta starší) na iDnesu v rámci PR kampaně (čtrnáct článků o Piku nemůže bejt náhoda) podala děsivou zprávu o tom, jak dementní je generace, která nás má vytlačit. Jmenovitě studenti pražskýho gymnázia Sázavská. Jedno z dětí komparuje Vitacit s Depešákama, druhý si myslí, že LSD škodí zdraví víc než alkohol a třetí vidělo umně utajovaný pokračování Trainspottingu (asi Porno), ve kterým uřízne matka dítěti hlavu. Já si spíš myslím, že na Sázavský děti málo hulej. Kdyby víc hulili, možná by přestali lhát. A nebo hulí až moc a Spáčilka (ta starší) ani já (ten mladší) jsme to nerozpoznali.

CESTA DO / Z PEKLA
Zpět k Piku. Díky ojedinělosti žánru (Piko vlastně vytvořilo takový filmový crossover) nelze snímek prakticky s ničím srovnávat. Jedno je jistý - divákům přinesl/přinese podobný rozčarování a zklamání jako svýho času Michálkův Anděl Exit a urazil bych Třeštíkovou i Bradáčovou, kdyby mělo dojít ke komparaci s Katkou.
Jediný, co se tvůrcům opravdu povedlo, jsou bravurně vybraný lokace a depresivní linka, která (hraným) dějem prostupuje.
Patetický konec, rozuměj zacyklení vazeb mezi hlavním hrdinou a hlavním protagonistou, srazil finální hodnocení minimálně o dva body dolů. Původně se měl snímek jmenovat Cesta z pekla a chystala se pro něj forma celovečerního dokumentu. Později se ale tvůrci rozhodli pro pojmenování Piko a hraný snímek s dokumentárními prvky. Škoda. Jako dokument o poloviční stopáži, vysílaný jako výplň programu v nějakým neatraktivním čase na čétédvojce, by Cesta z pekla mohla s tak patetickým obalem i jádrem uspět. A nebo by neuspěla a neštěkl by po ní ani pes. Takhle psi žalostně vyjou, protože Piko je po všech stránkách zoufalý počin, který definitivně pohřbil jinak zajímavou myšlenku na zmapování historie tuzemský drogový, resp. pikový scény.

text Lukáš Benda

foto archiv