Philip Glass po dvaceti letech znovu v Arše

Americký skladatel, který patří k nejvýznamnějším představitelům minimalismu, i když tuhle škatulku podobně jako jeho kolegové zrovna nemá rád, se ve středu po sedmi letech vrátil koncertovat do Prahy. Právě v Divadle Archa před dvěma desítkami let poprvé vystoupil v Česku – tehdy to na jeho přání bylo společně s básníkem Allenem Ginsbergem a podle organizátorů šlo o vůbec poslední vystoupení slavného beatnika před evropským publikem.
 
Dá se předpokládat, že ani na nynější koncert sympatický chlapík, který za pár týdnů oslaví osmdesáté narozeniny, asi jen tak nezapomene. Ne tedy zrovna z vysloveně vysokých uměleckých důvodů, ale prostě a jednoduše proto, že Američané si asi budou jistě dlouho pamatovat, co zrovna dělali právě letošního devátého listopadu.
Když se přijdete do Archy nechat nést na vlnách repetitivních skladeb Philipa Glasse jako na potvoru jen pár hodin po vyhlášení volebních výsledků v jeho rodné zemi, je jasné, co se vám během večera musí aspoň chvíli honit hlavou. Odezvy právě zaslechnutých řečí o tom, že skončil starý svět jak ho známe a podobných nářků lidí raněných nečekanou změnou, na jejíž možnost nebyli vnitřně připraveni, případně vlastní černé myšlenky z hlavy jen tak nevyženete.
Naštěstí stačilo zaposlouchat se do skladeb, které hrál na mohutné koncertní křídlo sám Glass – jen nejprve vždy s plachým úsměvem několika větami přiblížil okolnosti jejich vzniku. Minimalismus rozehrává fantazii posluchače snad víc než jiná hudba a ta nebylo moc těžké zahnat chmury.
"Co je zajímavé na této takzvané 'minimalistické' hudbě je to, jak je bohatá," nechal se ostatně slyšet sám autor. I když ho nemusíte mít naposlouchaného do detailu, vždycky poznáte útržky známé z jeho jiných skladeb, které se ve víru hudby zablesknou a zase zmizí. Můžete vybičovat pozornost a nebo se nechat podle okamžité nálady nechat volně nést proudem hudby.
Glass tentokrát zahrál skladbu Mad Rush, a některé kousky z cyklů Metamorphoses a Etudes, závěr koncertu přinesl připomínku jeho pražské premiéry v podobě skladby Wichita Vortex Sutra – zhudebněné půl století staré stejnojmenné básně Allena Ginsberga, jejíž text odkudsi ze záhrobí přednášel sám zvěčnělý básník, který si kdysi právě v Praze užil tolik legrace.
Možná tuhle středu a věci, co ještě přinese, někdo bere tragicky, ale hezkou odpověď na různé smutky dává právě Glass v rozhovoru otištěném v programu Archy. "Co jsme přinesli na svět, co po sobě zanecháváme a co pro nás chystá budoucnost? Budoucnost... spočívá v našich dětech, přátelích, v práci. Je všude kolem nás," říká. Možná je to pro někoho banalita, ale mně to vcelku stačí.