Petra Ptáčková: Móda mě dělá šťastnou

Petra Ptáčková je mladá návrhářka, která se právě chystá studovat v Paříži. Jak vidí současnou módu?
Co pro tebe znamená móda?
Je to zábava, radost, zase jeden ze způsobů, jak vyjádřit nějakej názor, náladu, pocity.
 
V čem vidíš smysl módy?
Skrz módu se můžeš projevit, zařadit se, nebo vybočit, můžeš bejt pro někoho za blázna, nebo si můžeš získat větší respekt, můžeš byt dneska ten a zítra někdo jiný, důležitý ale je, aby to člověk pro sebe byl porad on…prostě hra.
Proč by se lidé měli módou zabývat?
Protože člověk nosí oblečení každej den, většina z nás nežije na ostrově, kde můžeme lítat nahatý a svobodný. A když už je to takhle nastavený, proč si to nezpříjemnit, nepobavit se u toho? Móda je zábava a nemusí to být o penězích, vždycky si můžeš něco vyrobit, přešít, nebo vdechnout novej život starým věcem díky nový kombinaci. Věřím, že móda lidem i může pomoct se otevřít. A nemusí se kvůli tomu studovat styl a módní trendy. Je to osobni projev jedince.
 
Jakou módu preferuješ, jaký je tvůj osobní styl?
Stylů mám moc, ani to neumím všechno pojmenovat. Strašně mě ovlivňuje hudba, taky sporty a tanec, kterým se dost věnuju. Ale i když chci být někdy třeba za panenku, tak porad tak nějak hlavně pohodlně :)
Mě osobně moc baví sledovat, jak může oblečení měnit chování. Sama se projevuju trošku jinak, když jsem oblečená na trénink breakdance, než když mám šaty a jdu třeba na hezkou večeři. Proto říct, kterej styl je mi blíž, snad ani nejde, jedno bez druhýho by u mě nefungovalo a byla by nuda bejt omezenej jedním stylem nebo třeba barvama.
 
Jakou módu ze srdce nenávidíš?
Ani nevím, záleží, kdo to nosí… Už jsem se naučila nesoudit a nevnímat svět kolem s přístupem „brrrr, tohle ne!“.  V čem já bych vypadala jako blbec, protože se v tom jako blbec cejtím, může nějaký holce slušet nebo to třeba na někom má vtip, i ty bílý ponožky v sandálech můžou bejt fajn.
Podle mě je dobrá každá móda i styl, pokud se v tom člověk cejtí a umí to nosit… Dobrý taky je to ve finále až tak moc neřešit, věci vyplynou z tvý nálady a je to pak ta nejlepší volba!
 
Co tě vedlo k tomu stát se návrhářkou a kdy tě to napadlo poprvé?
Jak tak plynul čas :) Přišlo to nějak nenuceně, samo. Hadry mě bavily už od malička, všechny ty materiály, strašně ráda jsem na všechno sahala, přišlo mi to jako zážitek, držet v ruce ten krásnej, kousavej, chlupatej nebo hladkej materiál :) Pak už stačilo dát mě v pěti letech do lidušky na Petrským náměstí na kresleni a bylo to.
 
Čím se inspiruješ při vymýšlení svých kolekcí, jaký je proces jejich vzniku?
Vždycky čekám na nějaký zážitek, příběh, snažím se vnímat svět s nastraženýma ušima a otevřenýma očima… Někdy je to zvuk, někdy počasí, jindy zase láska, která mi mění pohled na svět. Někdy je impulzem moment, kdy je všechno perfektní a moc si přeju, abych to uměla takhle prožívat celej život. Pak už stačí prostě čmárat, čmárat, až se najednou začne něco formovat. Někdy zase pomůže odejít od tužky a jít se nadýchat vzduchu, vyčistit si hlavu. Proto mám všechny ty tréninky jako super odreagování a vyčištění hlavy.
Já asi neznám přesnej recept, jak by ten proces měl fungovat. Pokaždý je to trošku jiný, a to je na tom krásný!  Hodně se snažím promítnout koncept nějak zajímavě i do choreografie, je to celý o tom, jak lidem ukážeš, aby kolekci viděli. Pak je právě už třeba hudba hodně důležitej element, aby to celý mohlo fungovat jako kolekce a koncept.
 
Jak se snažíš skloubit obsah s formou? Jakou roli pro tebe například hrají barvy, střihy, materiály?
No bez toho by to asi pro mě nebyla kolekce… Všechny elementy jsou u mě na prvním místě, jeden bez druhýho by nefungovaly. Někdy je to třeba víc materiál, kterým docílím zajímavý formy, jindy zase víc řeším střih. Barvy pak dolaďují celou tu atmosféru, to co chceš, aby kolekce řekla okolí, protože myslím, že barvy podvědomě hodně ovlivňují to, jak celou kolekci vnímáš.
A ovlivňuje to samozřejmě i mě, takže se pak třeba stane, že když moc dlouho dělám s temnějšíma barvama například, tak už je najednou nechci, vyhýbám se jim a mam strašnou chuť zas třeba na veselý, barevný botasky, který mi dokážou nastřelit super náladu na celej den:)
 
Co bys řekla o kolekci Super-vivo, kterou jsi uvedla na Ahoj, Design!? A jak se ti líbila samotná akce?
Kolekce je o síle člověka, té vnitřní síle, o přežití a vlastně o takovým znovuzrození… Kdy po nějakým silným zážitku, bolesti, nemoci si člověk uvědomí, jakou cenu má lidský zdraví a život.
A jak křehký a silný zároveň člověk dokáže být. Symbol té síly je tady oheň, který umí ničit a zároveň zosobňuje nějakou naději, světlo, další, nový začátek příběhu.
Kolekce je oproti té poslední dost temně laděná, neobjevují se v ní moc výrazný ani veselý barvy, ale zase je tam určitá harmonie, kdy kolekce postupně přechází do té jemnější, "světlejší" formy, takže je ve finále na konci tunelu světlo, a to je pro mě dulezité. 
Se jménem kolekce je to složitý, je takovej nějakej zvyk, že kolekce má jméno, až se mi vlastně z toho všeho ani žádné jméno dávat nechtělo, řekla jsem si, že jestli přijde to spravný slovo, co pojme ten příběh, pojmenuju ji…
Akce mi už od začátku tím celým nápadem přišla zajímavá. Moc mě bavila představa, že se designový trhy celý odehrávají na lodi. Seš jakoby na vodě, přijdeš si jako námořník, přesto že seš jen metr od břehu:) To je prostě asi láska k lodím, sotva se nalodím, už jsem v jiným světě a cejtím, ze můžu být třeba pirát nebo mořeplavec :))) A navíc, bylo to na krásný, starý, orezlý lodi Vyšehrad, kterou pamatuje můj děda, což celej pocit jen umocňuje.
 
Jaké to je, být návrhářkou v Česku?
Návrhářka, to je takový nadnesený. O to víc, že neumím svoji tvorbu prodávat. Jsem člověk, kterej si prostřednictvím toho, že něco ušije, zrealizuje, oživí nějaký příběh, jen zhmotňuje určitým způsobem svůj vlastní svět. Baví mě to, stejně jako mě v dětství bavilo osahávat lidem v tramvaji kabáty:) A tak to doufám napořád zůstane.
Problémy jsou, budou a byly, ale nechci ztrácet svoje síly a čas přemýšlením nad tím, jak je tu všechno na ..... Myslím, že jinde to taky není zázrak. Samozřejmě se pak ale pořád potýkám s tím, že moje věci by do obchodu sice chtěli, ale vlastně by potřebovali, abych dělala úplně něco jinýho, přizpůsobila se stylu obchodu a zákazníků… Vlastně na tom není nic divnýho. Pokud je to tedy moje práce, pak se s tím budu potýkat celej život, stejně jako v kterýkoli jiný práci. Stejně jako tanečník musí přizpůsobit choreografii a styl hudbě, kterou mu klient zadá. To ale neznamená, že přestanu dělat svý věci, ze kterejch mám radost, a to je pro mě důležitý. Udržet si ten určitý optimismus a taky trochu naivitu.
 
Jak to máš se zahraničím, funguješ i tam, pracuje se ti tam lépe?
Teď v říjnu nastupuju na Pařížskou módní školu, kde budu minimálně další dva roky, takže mě čeká velká změna. Jestli k lepšímu, se uvidí. O práci v oboru zatím moc nevím, tyhle věci se musí řešit na místě. Zatím mě živí natáčení reklam a dál se uvidí. Ale jedu dělat vysněnou školu do pro mě od dětství vysněnýho města, kde můžu celý dny jezdit na kole. Budu tam muset i tvrdě makat, což se mi ale asi zamlouvá:)
Co bys o své tvorbě chtěla ještě dodat?
Jsem ráda, že dělám módu, dělá mě šťastnou a chtěla bych, aby moje věci těšily i druhý lidi. Aby měli radost je nosit. Je prostě fajn si zpříjemnit ten náš čas na zemi. A móda může být jeden z prostředků.
tetx: Jana Koláriková
www.petraptackova.com