Pavel Kantorek: Mnohé fyzikální zákony nejsou od humoru daleko.

 
Nejen o výstavě „Kolik podob má kočka“, jejíž realizaci je mimo jiné možné podpořit na crowdfundingovém portále Hithit.

 
Česká veřejnost vás zná zejména jako kreslíře komiksů a vtipů se zvířecí tematikou. Chtěl jste se stát profesionálním kreslířem odjakživa?
Od útlého dětství jsem vždycky rád kreslil a docela mi to šlo. Na to, co jsem vytvářel v hodinách kreslení, se chodili dívat i žáci z jiných tříd a rodiče se mými výtvory chlubili svým známým. Byl mi takto přidělen tento talent. Na profesionalitu jsem nepomýšlel, ale postupem času mi samy od sebe začaly chodit honoráře z různých publikací, kterým se moje kresby líbily.
Kreslené vtipy, které odrážely váš pohled na politiku určité doby, jste vydával v Československu ještě před svou emigrací v roce 1968. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Zažil jste někdy opravdu tvrdý zásah cenzury?
Já jsem kreslil převážně vtipy se zvířecí tematikou, které narážely na politiku jen náznakově. To cenzura většinou nezachytila.
Z České republiky jste emigroval společně s  bratrem ihned zkraje okupace: 21. srpna 1968. Bylo to hodně těžké rozhodnutí? Opustit rodinu, zázemí a vstoupit do absolutního neznáma?
Nebylo to lehké, ale já jsem se rozhodl, že se do republiky nevrátím, pokud ji budou okupovat Rusáci. Vrátil jsem se až v roce 1990. S rodiči a bratrem jsme se každé léto setkávali v Maďarsku.
Společně s bratrem jste odjeli nejdříve do tehdejší Jugoslávie a poté do kanadského Toronta. Proč padla volba právě Kanadu a jaké byly začátky?
Kanada mi jako neutrální země připadala nejrozumnější. V Evropě jsem zůstat nechtěl. Začátky nebyly lehké, protože jsem neuměl moc anglicky, ale nabídli mi stáž na Torontské univerzitě a během krátké doby jsem se aklimatizoval.
V Kanadě jste se mimo jiné scházel s Josefem Škvoreckým, setkal jste se zde i s Jiřím Voskovcem. Jaké zážitky se vám v souvislosti s těmito muži vybaví?
Byla to velmi příjemná setkání. S Josefem a Zdenou Škvoreckými jsem se setkával pravidelně na redakčních poradách časopisu Západ. S Jiřím Voskovcem jsem se setkal dokonce i na prknech Nového divadla v Torontě, kde jsme spolu hráli v jednom divadelním představení. Jiří mi hned nabídl tykání a při mnohých posezeních u piva pak vyprávěl různé zážitky ze spolupráce s Janem Werichem.
Po čem se vám v Kanadě nejvíce stýskalo či stále stýská a jak často se vracíte zpět do České republiky?
Od roku 1990 se do České republiky vracím každé léto. Možná, že vám to přijde divné, ale nejvíc se mi stýská po Olomouckých tvarůžcích.
Vaší celoživotní vášní je mimo jiné fyzika, kterou jste vystudoval nejdříve na Masarykové univerzitě v Brně a v Kanadě nyní přednášíte teorii elektromagnetických polí na Reyersonově univerzitě. Čím vás fascinuje tento svět a představuje pro vás její umělecký protipól, kreslení vtipů, určitou formu relaxu?
Ano. Mnohé fyzikální zákony nejsou od humoru daleko. Například gravitační zrychlení působí jen chvíli a pak se zastaví odporem vzduchu. Vzduch je pro gravitaci odporný.
Kreslil jste vtipy i pro kanadský deník Globe and Mail. Je kreslení vtipů pro jinou mentalitu rozdílné, než pokud kreslíte pro českou náturu? 
Anglosasové většinou nechápou absurdní a černý humor. Je těžké jim vysvětlit, že vagón nemluvňátek je snadnější vyložit než vagón písku, protože můžeme použít vidle.
V současné době připravujete společně s centrem InGarden jarní výstavu s názvem „Kolik podob má kočka,“ její realizaci je mimo jiné možné podpořit na crowdfundingovém portále Hithit. Na co se mohou čeští návštěvníci těšit? 
Mohou zjistit, kolika různými způsoby by se kočka mohla tvářit podle svého chování.
www.hithit.com/cs/project/2126/vystava-pavla-kantorka-tisk-vystavy