Pár slov k albu James Cole - Orfeus

S Jamesem Colem je to těžký. Někdo ho adoruje, někdo nad ním ohrnuje nos. A nová deska Orfeus ten rozpal názorů ještě zvětšuje. Pojďme se na ni s lehkým časovým odstupem podívat.
 
"Je to skvělý. Udělal si desku podle sebe a taky se tam otiskly osobnosti lidí, co to s ním točili - Risto, Yarda Helešic, poslouchám to pořád," říká Kuba Hájek. "Girl in a White Dress je zásadní!!!"
Karel Veselý je diametrálně odlišného názoru. V obsáhlé, velmi vyargumentované recenzi nazvané 

"Od Íkara k Orfeovi. James Cole chtěl létat, ale skončil pod zemí" píše mimo jiné "Teď je z něho svalnatý hezounek, který by ale zároveň rád dělal velké umění a byl veřejností brán za vlivného intelektuála" s tím, že "Desku vůbec doposlouchat byl strašný oříšek." Recenzent H. na Sicmagot není o nic shovívavější. "...jde do internetové televize a s image rádoby intelektuála tam káže jak Ježíš a předvádí ultimátní cvičení na téma patos na sto a jeden způsob." S tím, že hudebně to není tak zlé, ale rozporuplné ano. Jarda Konáš v Headlineru tvrdí, že vydržet poslech na jeden zátah je "téměř atentát an recenzenta." LOL, jestli někomu někdy budu muset vysvětlovat pojem "first world problems," bude se mi tohle hodit. Ale zpátky k Coleovi. 
 
Vlastně bych nechtěla být v jeho kůži. Docela riskuje, přestává se pitvořit, dělá "vážnou" věc, totiž desku podle sebe, navíc konceptuální. Ovlivněnou nepochybně tím, že se transformuje fyzicky (posilovnou) i psychicky (studiem) - a jak sám říká, velký vliv měly i psychdelické rituály v Peru, které absolvoval někdy předloni. Orfeus je úplně jiná deska než to, co dělal dřív. Jaká?
 
Orfeus jako inspirace
Orfeus je mezi hudebníky obzvlášť oblíbená postava. Geniální píseň toho jména nazpíval v 80. letech David Sylvian, ale s Orfeem se potkali třeba i Nick Cave (Lyre of Orpheus), Arcade Fire (It's never Over / Oh Orpheus), Ash, Grant Lee Buffalo a tucty zapomenutých hudebníků a kapel jako Walker Brothers nebo Paul Gilbert a John Langford). Obvykle příběh Orfea aplikují na nějaké své životní kotouly, často spojené s požíváním omamných látek. Ono pokud máte trochu sklony k mudrování a asi i patosu, je personifikace s Orfeem asi lákavý směr. Orfea taky můžete poslat do končin, kde dosud nebyl. Jak připomíná server wearehiphop: "James Cole, český básník, píše v jazyce anglickém o novém Orfeovi  z řecké mytologie, který, jak sám říká v poslední díle seriálu Zeus, překračuje antický a evropský rámec a vstupuje do hlubin peruánské džungle."
Takže džungle a patos? Jo, taky. Titulní skladba, ve které se Cole stává asi nejvíc Orfeem, je plná vzletnosti a někde v půlce si začnu myslet, že se odkudsi vynořil duch starého Pražského výběru.
 
 
Jaká je to muzika?
Těch kapel, které tohle album během poslechu připomene, a stylů, které se tu mihnou, je milion. Jasně že J.A.R., to se dalo čekat. Ale Nine Inch Nails? Rock? Metal? RnB? Pop? Jakýsi industrial? Jo, a ještě houšť. Někdy rap, někdy zpěv, a to v rozmanitých stylech. Taky je něco zpívané česky a něco anglicky a občas se to potká a dává to nad očekávání dobrý smysl, jako v sugestivní dekadentní zpovědi Porno Movie Star.
 
Coleovi byl prostě hip hop malý. Tak se trošku rozpřáhnul. Je čilý, plný chuti do boje a živosti. Jsou tu momenty trojčícících testosteronových kytar i šeptané jakože svůdnické úseky, drzá rekapitulace toho, jak má rád špinavý bary a všelijaký sprosťárny; a něco jako intro 20 let starého lovesongu. Jo a skoroambientní outro.
Dohromady je to náročná disciplína a oceňuju odvahu a kreativitu, s jakou se těch 14(!) tracků vylíhlo. Dává to smysl jako celek, tohle je hudba noci - - - temné noci duše i nočního života s drahejma autama a  omamnejma látkama v těle. Je to zajímavej pokus přesáhnout škatulku "veselý rapper", pokus prubnout jiný styly, spojit sofistikovanost a okouzlení kulturním dědictvím intelektuální Evropy s přízemnějšími zábavami a s americkou muzikou. Někdy to je trochu klišé a někdy to je kýč, hlavně když jde o nějakou tu múzu spatřenou periferním viděním v těch white dress, vzniklý opus mi přijde jako od puberťáka, co poprvé poznal hormon, což je až uvidující vzhledem k tomu, jak kreativně básní DD jindy.
 
Ale celkově... jsem pro. Bylo by mi asi milejší, kdyby to znělo víc jako současný americký a anglický počiny (prostě mému uchu více lahodí Smackův zvuk než J.A.R., máme rok 2016). Zvuk je na mě místy moc českej a moc hledící zpátky (neohlížej se, Orfeáči!) a  nesdílím coleozáliby v městské špíně. Ale: takhle sebeodhalující počin vyvolává respekt. Je v něm svoboda. Orfeus v téhle podobě pro mě znamená radost a optimismus - radost, že tohle se může a tohle se dělá. Je to deska, o které se mluví, mám  pocit, že se něco stalo. Chci si myslet, že díky takhle zdivočelému počinu si třeba jiní lidi udělají taky nějakou odvážnou desku, která bude říkat, jací jsou. A nebudou se bát, že to je moc divný.