Papa Picasso mama Africa

Nebýt reklamní kampaně v citylightech na zastávkách pražské dopravy sotva by se kdo o výstavě dozvěděl. A není divu, nastupujeme do druhé dekády 21. století a svébytné projevy afrických sochařů můžou tedy sotva někoho překvapit. Nebylo tomu tak však vždycky a ani s tím africkým uměním to není zdaleka tak jasné jak se na první pohled zdá.

„Běžnému evropskému citu pro formu, který zkostnatěl pod nánosem naší někdy zatrápeně přezrálé a bezkrevné výtvarné kultury, pod upjatostí akademistních konvencí, ba který byl někdy i silně nakloněn zrovna těm nejkýčovitějším představám o věcech umění, musely se tyto výtvarné projevy přírodních národů jeviti věru něčím nehorázným, přímo v umění nepřípustným.“ Praví Josef Čapek ve své knize Umění přírodních národů.*

Snad každý, kdo někdy měl tu příležitost a bloudil Metropolitan Muzeum znaven  z nekonečného labyrintu klasicistních skvostů, narazivší znenadání do oddělení Art of native nations, kde náhle zdálo se býti vše jako božské zjevení, ten dá mi jistě za pravdu, že vedle těchto ritual objects jeví  se ony masterpieces jako bezpohlavní ušlápnuté pokusy o cosi. Bavíme-li se tedy u uměleckých dílech. Vtip je však v tom, že v případě těchto fetišů, totemů a masek se o žádné umění zřejmě nejedená. Nýbrž jde zde o užité a užitkové předměty. Rozcházíme se tedy zřejmě v chápání podstaty. To co mi nazýváme kulturou, nositelkou ušlechtilých ideálů, vytříbeným citem a znalostí formy, šedne zde v sousedství s autenticitou primitivní židliček, lžic, kánoií a rituálních nožů. A je to zřejmě ona ryzost a autenticita afrických a oceánských fetišů, která tolik uchvátila umělce moderny a převrátila tak i způsob chápání zdrojů původnosti v evropském umění.  

To však bylo sto let nazpět. Současné tzv. domorodé umění je ve zcela jiné pozici. Post koloniálním světem hýbou jiné idoly a zruční řemeslnící z různých koutů světa vědí co, turisté chtějí. A tak pro ně jak na běžícím pásu vyrábějí ony domorodé předměty a sošky tak jak se očekává a jak mají být. Otázkou je bylo-li to, v případě soch nikoli fetišů, kdy jinak. Nepouštím se zde do úvah, je-li to tak správně či ne. A ani v nejmenším neubírám těmto umělcům na jejich zručnosti a řemeslné dovednosti, o které se může leckterým renomovaným mistrům z našich krajů jen zdát. Bylo by však velkou chybou přehlížet fenomén Africké skulptury jako něco samozřejmě uchopitelného ať už z historického hlediska nebo jako produktu cestovního ruchu. Nutno podotknout, že výstava ve skleníku Botanické zahrady působila spíš jako ta druhá varianta. Hned po vkročení do skleníků vás uvítala trojice děl umístěných jako patníky při cestě kdesi v safari parku, abyste po té prošli celou stezku Trojským zaskleným pralesem až na rampu, kde byli na dřevoštěpkových soklech namačkány zbývající exponáty tak nešikovně, že je nebylo možné si prohlédnout z více než jednoho pohledu, což je u sochy, uznejme, závažná výstavnická chyba. Celek tak působil skutečně asi jako regál v krámku se suvenýry.

Kdybych se býval z doprovodného textu nedozvěděl, že se jedná o jistou Zimbwavskou uměleckou školu v Tengenenge, jejíž samotná existence je skutečně unikátní a naší pozornosti hodná, tak bych asi vzhledem k nešťastně realizované expozici odešel z výstavy s poněkud pesimistickým dojmem nad stavem světové kulturní různorodosti.

Více o sochařském projektu v Tengenenge se dočtete zde www.africkesochy.cz

* Josef Čapek - Knihy o umění. Vydalo nakladatelství Triáda v roce 2009.