Paddy Breathnach o filmu Viva: Nechtěli jsme na Kubě natočit turistický film

Film Viva, který je právě nyní v našich kinech, ukazuje střet světa transvestitů a bývalého boxera. Mladý Jesus hledá práci a uplatnění, postupně začíná toužit po kariéře v travesti nočním klubu. V tom se ale do jeho života vřítí jeho otec, bývalý boxer a alkoholik. Kdo je silnější? 
 
Film v kubánsko-irské koprodukci natočil režisér Paddy Breathnach. Přinášíme vám rozhovor nejen o natáčení.
 
Jak jste přišel k nápadu natočit tento film? V jednom z rozhovorů jste řekl, že vás inspirovalo zhlédnutí travesti show na Kubě, je tomu tak?

Ano. Bylo to již dávno, někdy v půlce 90. let. Jel jsem na Kubu a úplnou náhodou se v blízkosti našeho hotelu konala travesti show. O tomto světě jsem do té doby vůbec nic nevěděl a show na mě velmi silně zapůsobila. Měla autentický emocionální náboj. O 4 nebo 5 let později jsem se tam vrátil, prozkoumal několik klubů v Havaně a z toho poté vzešel nápad na tento film. Později, v roce 2004 jsem v Berlíně poznal Marka O’ Hallorana, který napsal scénář k filmu Adam and Paul. Měl jsem tehdy štěstí, protože jsme letěli stejným letadlem. To nám poskytlo příležitost promluvit si trochu déle o tom, co bychom jinak probrat nestihli.
Bylo pro vás těžké proniknout do kubánské kultury?
Mark jel na Kubu dříve, strávil tam nějaký čas a začal tam psát. Přečetli jsme také několik knih, které nám poskytly zajímavý pohled na tuto kulturu. Myslím, že nám pomohlo i to, že gay a travesti show kultura s sebou nese také mezinárodní aspekt. Měli jsme zkušenost s filmy o Irsku, které nebyly natočeny irským režisérem. Takové filmy často poskytují pohled zvenku a stanou se do určité míry turistickými. My jsme nechtěli, aby k tomuto došlo. Pohled z naší perspektivy je samozřejmě do určité míry také zvenku, ale my vyprávíme příběh jiným způsobem. Další obtížnou věcí byl překlad a jeho korekce. Celou dobu jsme se snažili dbát na detaily, protože naším hlavním cílem bylo zachovat autentičnost a pocit pravosti.
 
Bylo z hlediska produkce těžké točit na Kubě?
Pro mě to nijak zvlášť těžké nebylo. Jsem si vědom toho, že producent vás vždy před těmito obtížemi do jisté míry uchrání. Byla zde určitá omezení, ale já jsem o nich od začátku věděl. Věděl jsem, že se tam nenachází žádné obchody s parukami nebo obchody s botami, kde byste sehnali dámské boty velikosti 10. Na druhou stranu nás to donutilo pracovat s tím, co bylo k dispozici. Můj vedoucí výpravy například koupil roli hnědého papíru, která v tom obchodě pravděpodobně byla již od roku 1960, možná od dob Kubánské revoluce. Je to něco, co je velmi autentické a co bychom v Irsku nikdy neobjevili. Proto si myslím, že tato omezení nám pomohla z hlediska estetiky a dopomohla také k určité výstřednosti.
Co se týče štábu, tak někteří jeho členové možná nebyli nejzkušenější, ale zato to byli velmi chytří lidé s velkým entuziasmem, takže se rychle učili.
Jak probíhal výběr herců?
Najít herce nebylo těžké. Jorgeho Perugorríu, který hraje otce Angela, jsem viděl před lety ve filmu Jahody a Čokoláda z 80. let, který byl prvním kubánským filmem, který široce pronikl do světa. Věděl jsem, že by byl velmi dobrým Angelem. Večer před castingem na Kubě jsem šel do podniku, kde promítali nějaké krátké filmy. A jeden z těchto filmů byl dokument, objevil se tam jeden muž, který řekl „Hector Medina, herec“, a mluvil o svém snu. Poznačil jsem si jeho jméno a své casting director (má na starosti obsazení filmu, organizuje castingy) jsem se o něm zmínil. Druhý den jsem zjistil, že je jeho jméno bylo první na seznamu heců na casting. Velmi rychle jsem věděl, že jsem ke svému otci našel i syna. To mi dodalo poměrně velkou jistotu, protože zbytek rolí jsem si již mohl vybírat v kontextu těchto dvou herců.
Mama byla obtížnější, má casting director nakonec požádala Luise Alberta Garciu. Je to skvělý kubánský herec, který by normálně nešel na konkurs, jen mu nabídnete roli. Ale kvůli tomu, že součástí role bylo zpívání, na konkurs přišel, a byl skvělý. Velmi rychle jsem věděl, že ho obsadím. Takže to celkově nebylo velmi obtížné. U neherců, travesti umělců a dalších, jsme museli zhlédnout mnoho lidí, ale dostali jsme se tam, kam jsme potřebovali.
 
Natáčelo se pouze v reálných lokacích?
Víceméně ano. Všechny lokace byly pravé. Nic jsme nestavěli, jediné, co jsme vytvořili, byl klub. Původně to byl night club či bar a my jsme z něj udělali travesti klub. Z velké části proto, že ostatní travesti kluby nám nevyhovovaly. A tento klub měl takovou nevšední atmosféru, takže jsme ho chtěli využít. Ale všechna další místa jako nemocnice a byty byla reálná.
 
Jsou si Kuba a Irsko v něčem podobné?
Myslím, že jsou si do jisté míry podobné z pohledu historie. Podle mě jsou Kubánci vůči Irům poměrně otevření. Z části nejspíš proto, že máme společnou historii odboje. Obě země byly kolonizovány, což tvoří součást způsobu, jakým sebe a svou historii prezentujeme. Tohoto jsou si vědomi a díky tomu jsou Irsku nakloněni. Dále vidím podobnost ve skutečnosti, že se v obou případech jedná o ostrovní státy ležící v blízkosti většího dominantního souseda, a že důležitou roli v obou zemích hraje lidová hudba či hudba obecně. V obou zemích panuje vzájemná, řekněme romantická, představa o tom druhém státu. Takže podobné rysy zde jsou. Na druhou stranu jsou zde samozřejmě také obrovské rozdíly, ať už v ekonomické situaci, politickém režimu či dalších věcech. Ale největší podobnost vidím v tom, že obě země jsou malé.
 
Bylo lehké získat finanční prostředky na natočení filmu?
No, vlastně nebylo. Tedy, nakonec byl film z většiny financován z irských daňových úlev. Je zde filmová komise, která poskytuje financování. Nebylo těžké peníze získat, ale museli nám projevit určitou podporu, protože se nenatáčelo v Irsku, nenatáčelo se v mateřském jazyce atd.
 
Jak vás napadlo zobrazit ve filmu právě příběh o vztahu otce a syna?
Původní nápad jsem získal, když jsem šel do klubu, který byl v domě na předměstí Havany. Rodina postavila na zahradě za domem jeviště pro syna, aby tu mohl provozovat travesti show. Začal jsem přemýšlet nad tím, že ten otec nedokáže přijmout svého syna takového, jaký je a co dělá, ale postaví mu místo, kde to může dělat. Svého syna v podstatě nepřijme a neřekne mu to, ale fyzicky mu postaví jeviště, na kterém může vystupovat. A u toho jsem začal. V té fázi to byl vztah otce a syna. Další myšlenka, kterou jsem měl, byl obraz syna, který svému otci předvádí serenádu na oblíbenou hudbu jeho matky.
 
Hector Medina se vžil do své role dokonale i přesto, že je ve skutečnosti heterosexuál. Bylo těžké z něj dostat „ženskost“?
Prošel procesem choreografie, i make-upu. Na samém začátku, když jsem ho obsadil, se ve svých travesti vystoupeních necítil tak žensky. Věděl, že před ním byla cesta, ale bylo to dobře, protože jsem nechtěl, aby se uměl tou osobou stát hned první den. Stává se jí totiž během filmu. Je to film o vývoji. Tak se do toho postupně dostal a vyvrcholilo to doslova v posledním vystoupení filmu. V tu chvíli se plně stal Vivou. 
Jako člověk je velmi sofistikovaný a talentovaný. Ve většině vlastností se od Jesuse liší, až na jednu základní – je velmi laskavý a dobrý člověk.
 
Vaše nedávné filmy byly hlavně horory a komedie, bylo pro vás tedy těžké točit film s tak vzdálenou tématikou?
V některých recenzích, především v těch irských, kritici psali, že je to odklon od mé tvorby, nová věc. Pro mě je to ale spíš návrat k tomu, co jsem dělal na počátku své kariéry.
 
Podle čeho jste vybíral hudbu do filmu? Bylo obtížné na ni získat práva?
Sehnat hudbu bylo poměrně obtížné. Navštívil jsem mnoho travesti show a mnoho z nich jsem si také natočil, takže jsem měl řekněme paletu zpěváků a zpěvaček i typy písniček, které jsem chtěl. Mou počáteční snahou bylo získat do filmu některé z těchto lidí, což se mi u několika z nich povedlo. Některé z nich se mi ale z různých důvodů získat nepodařilo. Buď jsem si je nemohl dovolit, protože jsme neměli vysoký rozpočet, nebo jsme si je dovolit mohli, ale nastal problém, když se v poslední chvíli dozvěděli kontext, ve kterém jsme chtěli hudbu použít.
 
Je zde něco, co jste chtěl o tomto filmu vždycky říct, ale nedostal jste příležitost?
Svým způsobem se vám to spojí také s osobním životem, který se v tom rozpustí a smíchá se s tím. Proto se ve filmu objevila také má dcera, která je to nemluvně na balkóně na konci filmu. Hned první den, co jsme byli na Kubě, řekla svá první slova a také začala poprvé lézt. Když se na film dívám teď, tak se mi samozřejmě líbí. Je tam mnoho skvělých věcí, ale je to právě ta závěrečná scéna na balkóně, kterou si z toho beru. Ta mě dělá šťastným, protože si pamatuji, jak skvělé období to pro naši rodinu bylo. Proto je zvláštní, co pro vás jako pro filmaře některé věci znamenají. Není to o významu filmu. Pro mě je to o tom procesu tvorby.