Obrazem: The Brandt Brauer Frick Ensemble v Akropoli

Po roce se k nám vrátili páni Brandt, Brauer a Frick, tentokráte se však z tria proměnili v desetihlavou saň, která měla dokázat, že i jednoduchá hudba se dá umně předělat do multi-instrumentální koláže spojující prvky orchestru s taneční hudbou.

Při vstupu do sálu nejedno srdce muzikantovo zaplesalo. Místní bedňáci už tak nadšení zřejmě nebyli. Pódium, vypadající jako orchestřiště moderní opery, bylo využito do posledního kousku a mě jenom mrzelo, že vstup na balkón byl uzavřen (jak se později ukázalo, lidé přístup k hornímu pohledu získali). Nástrojů bylo více než samotných členů ansámblu, drobné šarády tak nebyly během představení žádným překvapením.

Koncert začal těsně před půl devátou a za necelých sedmdesát minut stihli pánové za pomoci svých kolegů představit většinu ze svého zatím ne příliš obsáhlého repertoáru. Za tu dobu si však stačili získat příjemně zaplněný sál Akropole. Obecenstvo odměňovalo hudebníky nadšeným potleskem a pískotem hned od úvodu a na skupině bylo vidět, že si toto přijetí užívá a dělá jim to radost. Skladby možná nedosahovaly dokonalosti studiových nahrávek, i přesto byly zahrány s nejvyšší precizností a nadšením, že rozdíly nebyly téměř rozpoznatelné. Při pozorném poslechu se daly identifikovat všechny hrající nástroje, kdy navíc vše bylo hráno na živo, žádný podklad, žádná digitální výpomoc. Při snaze o proniknutí do nitra této úžasné hudby tak snad překážel jediný šum. Tlachání okolních lidí. Při absenci baru v hlavním sále je mi záhadou, kdo má potřebu uprostřed písně vybavovat se se svým kamarádem. Naštěstí hráči byli na pódiu o něco shovívavější a po koncertě si i publikum pochválili za ukázněné chování. Já už jsem tedy tišší koncerty zažil.

Během hodinového setu zazněly samozřejmě i největší hity, jako Mi Corazon, Bop nebo instrumentální Pretend. I přes absenci Emiky jsme však mohli vidět na pódiu kompletní složení, což se i podle slov samotného Fricka tak často nestává. To, že spolu hráli po několika měsících, na jejich výkonu nebylo poznat a co bylo překvapující, ani do not tak často nenahlíželi.

Kdo tedy v pátek večer dorazil na Žižkov za poslechem housu v klasickém podání, jistě odcházel spokojen. Potlesk přetrvával i přes rozsvícení sálu a spuštění reprodukované hudby zvukaře. Věřím, že příště to bude ještě lepší, protože kapela bude mít více skladem k zahrání, pakliže dokončí album, na kterém aktuálně pracuje a jež by mohlo na podzim vyjít.

Po desáté se na malé scéně ještě rozběhla krátká diskuze o Red Bull Music Academy, po níž měli přítomní možnost pohovořit i se samotným triem osobně.

Něco mi říká, že i čtvrtá letošní akce Conference bude stát za to.

Text: Ondřej Bambas