Noční výlet Paříží se zpěvačkou Zaz

Paříž. Montmartre. Na ulici stojí zpěvačka a okouzluje kolemjdoucí svým jedinečným hlasem. Tutéž mladou umělkyni můžete potkat v kabaretu, kde denně pět hodin zpívá, aby si vydělala na živobytí v metropoli umělců. Že to zní jako dokonalé klišé? Že se vám snažím převyprávět životní příběh vrabčáka z předměstí? Ne. Tohle jsou osudy jiné francouzské hudební femme fatale, známé pod pseudonymem Zaz. Jak ona, tak její život mají ke klišé na míle daleko. Zpívala chansony Edith Piaf v srdci Sibiře, volně vystupovala v kolumbijském solném dole, jela turné po Egyptě (byla tak vytížená, že neviděla ani jednu památku!), zpívala před desetitisícovým davem na stadionu v Hendaye v jihozápadní Francii, všem učarovala na talentové soutěži v pařížské Olympii, koncertovala v Japonsku či Malajsii… Letos v květnu vydala Isabelle Geffroy aka Zaz své první album. Je hned třikrát platinové.
Zaz dokáže se svým hlasem neuvěřitelné věci, pohybuje se od jazzu k blues, od francouzských písniček po africké, andaluské, brazilské a latinskoamerické žánry a činí tak s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností. Máte-li slabost pro ženy s „nakřáplým“ hlasem, které budí dojem, že v životě nahlédly ještě někam dál než běžný smrtelník, uhrane vás. Není jako celá řada současných zpěvaček. Na první pohled působí jako obyčejná holka. Žádné dramatické líčení, žádné extravagantní kostýmy, žádná potřeba budovat si image pácháním nejrůznějších extempore (tedy, ne že by tyto metody nebyly efektivní, ale řekněme, že Zaz je zrovna nepotřebuje). Jenže jakmile začne zpívat… cože? Někdo tady mluvil o obyčejnosti? Pak to byl ovšem kardinální omyl!
Moje osobní zkušenost s tímhle albem je asi takováto: když jsem se zeptala kolegyň v práci, jestli by jim nevadilo, kdybych pustila nějakou hudbu a sáhla jsem po Zaz, všechny do jedné se za mnou postupně trousily a zajímaly se, kdo že to zpívá – byly okouzleny a všechny projevily jednoznačné přání mít Zaz ve své domácí sbírce. Nebo si jen tak sedíte v kavárně, přijde za vámi číšnice a zeptá se, jestli by mohla pustit tu desku, co máte na stole před sebou. Že o Zaz slyšela a že by ji zajímalo, jak zní. Když mi cd vracela, říkala, že si Zaz musí pořídit. Možná je to banální, ale tyhle příhody hovoří samy za sebe.
A jak zní? Už první kousek Les passants si vás hezky naladí, v jednoduchém aranžmá hezky vystoupí Isabellin jemně kořenitý hlas. V této chvíli odborníci doporučují zkontrolovat domácí zásoby a v případě úspěšného hledání otevřít láhev červeného. Na rozvernou a optimistickou Je veux už se můžete pohupovat do rytmu při první sklence a dojít ke stejnému závěru jako Zaz, totiž že hmotné statky ke štěstí tak úplně nepotřebujete. Že chcete žít radostně, s láskou, upřímně a opravdově. A jestli se někomu nelíbí, že jíte rukama a mluvíte moc nahlas, může si políbit šos. Následující Le long de la route oděná ve folkovo-countryovém kabátku trochu bilancuje přístup k životu, ale nesklouzává ke zbytečnému patosu, naopak spíš tak příjemně existenciálně šimrá. Trop sensible, ve které je Isabellin hlas doprovázen pouze jedinou kytarou, je něžná pomalejší skladba, jejíž hořkosladkou chuť budete možná chtít spláchnout další sklenkou z již otevřené lahve. Podobně je tomu u Port Coton, nenásilné melancholické kytarovky. Oproti tomu svižná swingová pecka Prends garde à ta langue má potenciál nenechat nikoho zbytečně vysedávat a zahálet. Stejně tak následující Ni oui Ni non je rozmarná a hravá. J’aime à nouveau je na můj vkus možná trochu příliš cukrkandlová, ale to přičítám daleko víc osobnímu vkusu – objektivně by se téhle skladbě zřejmě nedalo nic moc vytknout. Dans ma rue je obdivuhodně vyseknutá poklona poctivému šansonu doprovázená velmi šarmantním klavírem - tady se reminiscenci na Edith zkrátka není možné ubránit. Ostatně by to taky byla hloupost, není důvod si takhle sladkobolně čas od času nezatruchlit. Éblouie par la nuit celkovým aranžmá z celé desky docela vystupuje - balada zahalená do černého sametu posetého hvězdami, ale rozhodně to není ničemu na škodu. To je moment, kdy dopíjíte na začátku zmíněnou láhev červeného.
Byť by se to na základně přečtení předchozích řádků mohlo zdát, album Zaz není skrytým návodem k alkoholismu. Nikoliv. Jedná se o podmanivou, leč přesto nepodbízivou náladovou záležitost. Touhle deskou polaskáte sluchovody jak nezaměnitelným hlasem samotné Zaz, tak krásnou francouzštinou. A ať už se budete při jejím poslechu nacházet kdekoliv, osobně se vám zaručím za to, že těch necelých čtyřicet minut, které vám zabere, si budete opravdu připadat jako byste se zrovna procházeli zšeřelým Montmartrem. Proč si tedy nedopřát takový malý večerní výlet do Paříže?