Noční poetické pásmo (2.)

jak jen říct vše úvodem

když si těžce zvykám

což je tím pravým důvodem

proč vůbec něco říkám

sebral jsem proto plechovku s barvou

na bílo přetřel svůj černej ksicht

vyhonil si - s vyteklou larvou

na stehně - křičím mehr licht! /nechte mě!/

zas s bílou maskou vyběh‘ jsem do ulic

ztracený ve víře tak jako kdysi

a je to k nevíře že když mě spatřili -

křičeli o to víc - že jsem dítě krysy

ničím všechno co pro mě bylo něčím

/duše vně strádá/

ve mně ti normálně kvete paralelní svět

ve kterým čím dál častěji brečím

že všechno co vkládám bych chtěl vrátit zpět