No Distance Paradise už nejsou rozjuchaní cucáci, s novou deskou dospěli.

Tři kluci z Olmíku - Michal, Marcel, Martin - No Distance Paradise.
Mnohokrát už jsem je zmiňovala. Spoustu let je mám v hledáčku a zajímalo mě, jak se poperou s druhou studiovkou. Dočkala jsem se, všichni se dočkali... 16.11. 2016 vyšla deska PIECES (9 skladeb / 37 min. v produkci Dušana Neuwertha).

Pieces rozhodně není deska na první poslech. Což je dobře, nenároční posluchači se s ní rozloučí, nebo si pouští první tři písničky pořád dokola. Ti náročnější však zůstanou. Jsou zvědaví, jestli při dalším poslechu něco rozkryjou, objeví. Já jsem objevila. Objevila jsem nádhernej sedmatřicetiminutovej kousek. 

Pro začátek: deska je v angličtině!
Jsem ráda, že nemám pocit, že by byla jazykově "znásilněná". Naopak, jak foneticky, tak gramaticky. Věřím, že je třeba s tímhle albem cílit na zahraniční publikum. Obávám se, že u nás nebude přijato s nadšeným davovým šílenstvím. Na to je poskládaná na našeho běžnýho posluchače moc složitě. Teď nemyslím na Prahu, ale celkově na český publikum. Můžete se mnou nesouhlasit (ale to je asi tak jediný, co s tím můžete dělat). Namítat, že tyhle příměry a odhady jsou děsně přízemní, možná arogantní. OK, možná jsou, nicméně se zakládají na pravdě. Davy nemilujou anglicky zpívající kytarovky, ale Davidy, Horáčky, Beny Cristo, Slzy a Mandrage. ..

Desku kluci sice odpálili třema hitama (Move On, Let It Go, Ghost), největší skvosty se ale podle mě skrejvaj o kus dál (Grace, Up and Down). Inspirace a vlivy na desce jsou patrný (o tom víc později), ale do naprosto únosný míry. Je znát, že kluci neposlouchaj všichni to samý, a že PIECES je doslova a do písmene skládačka, která dělá pevnej celek.

Baví mě jak si kluci vyhráli se zvukem, ten je teda prvotřídní. Je to víc popíkový a míň hippie než Challenge Gravity (2013). Mácův hlas je vyzpívanější a je znát, že dře. Což cením.
Cítím na desce trochu 1975 i Two Door Cinema Club (např. Good and Bad, One ride). Což mě v podstatě vůbec neštve. Líbí se mi i místy devadesátkový vokály, stejně jako typicky britpopový jako třeba v Hold Back, kde jsou vážně sexy . Devadesátkový kytary (který mi připomněly místy i U2), ty mě potěšily teda nejvíc. Někdo může namítat, že  to dneska dělá půlka indie-rockovýho světa, protože je to trendy. Ano, je a ano, dělá. Ale ani z poloviny to nebejvá tak kompaktní jako na týhle desce. 

Zkrátka No Distance Paradise s deskou dospěli a už nejsou  rozjuchaní "cucáci".
Jak kluky znám, koncertní zracování alba bude vymazlený a nebudete mít pocit, že jste si přišli poslechnout "Pieces" z desky.
Za mě 9/10, přeju PIECES hodně štěstí!