Nina Pixel: “Nechtějme se na nikoho podobat. Jinak budeme jen nepodařené kopie něčeho, co možná ani neexistuje.”

O hudbě snad není potřeba mluvit. Proč rozebírat techno, zvuky, popisovat, kdo jak hraje, co tvoří. Vše, co potřebujeme, jsou uši, a duši, která s určitou hudbou buď rezonuje nebo nikoliv. Anebo se o hudbě či zvucích můžeme klidně bavit jen jako o barvách. Stejně tak jako o lidech, kteří hudbu produkují, nebo míchají nebo “pouštějí”, že…, protože vše, co z nás vychází v rámci tvůrčího procesu logicky souvisí s tím, co je uvnitř nás. Nebo je to ideální stav.
 
Jak dlouho se znáte? Kde kdy jste se seznámili, nebo kdy jste pocítili, že jste si hudebně blízko?
Unclean: Ninu jsem zaregistroval poprvé ve Flédě na jedné z prvních akcí Hertzu kolem roku 2012. Hrála pozdě, na parketu spousta lidí a já si uvědomil, že to, co hraje jsem uz hrozně dlouho neslyšel. Nekompromisní techno, staré i nové tracky, bavilo mě to. Potom jsme se potkali ještě několikrat na různých akcích v Brně. Doteď si vzpomínám, když mědostala trackem od Antti Rannisto, což je finský minimal techno producent. Do té doby jsem si myslel, že ho tady nikdo jiný nezná a rozhodně bych jeho tracky ne
ekal v něčím setu. To na mě zapůsobilo (smile emoticon). Potom jsme se potkávali na Berlínském Atonalu, tam byl asi největší prostor se trochu více pobavit o hudbě a estetice okolo techna.
Nina: Myslela jsem, že se známe déle. Zjevně tedy ne tak dlouho, jak se mi zdá. Řekla bych, že už to je alespoň pět let, a přitom to je jen o něco déle než dva. Čas plyne relativně. Od té doby, co jsme se s Filipem viděli poprvé, se v mém životě hnuly ledy dost intenzivně, takže jsem za ty dva roky stihla zažít tolik, co by se vešlo do pěti. Život v Brně velmi rychle vyselektoval hudebně si blízké existence. Potkávali jsme se na stejných akcích. A pravidelně jsme si nechtěně vykrádali selekci (smile emoticon). Tak jsme zjistili, že se naše playlisty podobají, stejně jako pohled na svět a scénu.
 
Čím jste si hudebně coby dj prošli? Odkdy to bylo techno?
Nina: Začínala jsem s electro veselejšími věcmi, chvíli mě držely nějaké tane
ní vypéka
ky, ale rychle jsem se vzpamatovala. Jednou jsem nahrála set, jen tak podle sebe, a ne podle toho, co jsem si myslela, že lidi chtěj slyšet v tane
ním rauši. A ukázalo se, že na světě bylo víc takových lidí, kteří to chtěli poslouchat, tak jsem otevřela duši a filtry pro techno.
Unclean: Začínal jsem jako DJ už kolem roku 1999 v mém rodném městě. Pořádal jsem tehdy s kamarádem první technoparty. Ze začátku jen jako pouštěč mp3 z počíta
e, posléze jsme si vybavili garáž gramofony a za
ali jsme objednávat desky. Byl jsem tehdy hodně striktní, pouštěl jsem hard techno z Birminghamu a moc neřešil, co si o tom kdo myslí. Bavilo mě experimentovat, pouštět plochy z B stran vinylu do techna, zpomalovat nebo zrychlovat desky v průběhu setu... Po pár letech mě ale celá scéna za
ala nudit, z Německa se přiřítil minimal house a na většině parties se hrával šablonovitý click'n'cuts. Cítil jsem, že ten původní raw techno duch z klubu nějak vyvanul. Přestal jsemúplně poslouchat tane
ní hudbu. Místo toho jsem si koupil první laptop a úplně se zbláznil do minimalistické experimentální hudby, co vycházel pod hlavi
kou Raster Noton.
Techno jsem znovu objevil tak před třemi lety. Za
al jsem poslouchat Basic Channel, dubtechno za
alo být hodně v kurzu, a mě to připadalo jako skvělý můstek od ambientu k technu. Potom jsem si našel nové producenty a labely, techno bylo najednou všude. Zase mě bavíobjevovat nové a prozkoumávat staré.
 
Jaké další žánry máte rádi? Nebo nejen žánry, ale hudbu celkově, nebo co třeba takové zvuky?
Unclean: Jsem hodně zatížený na striktní minimal á la ELEH. Tracky, co jsou spíše jen sinusové zvuky, kde jediná změna v průběhu je fáze mezi nimi. Mam rád právě spíše ty zvuky, ne žánry.
Nina: Většinou to nazývám techno celé, nebo je to jednodušší, ale v tom, co mám ráda, se skrývá hodně ambientu, dark wave, industrialu, klasické hudby, a různé hybridy. Mám ráda zvuky. Když má cokoli dobrý zvuk, tak mám z toho radost. Klidně i semafor, když má dobrý rytmus. Nebo na záchodě v jedné brněnské restauraci mají skvělou ventilaci. Neskute
ný zvuk. Ale musíte na dámský.
Zvuky okolního světa jsou stejně nejkrásnější. Proto mám ráda organické techno. Víc než to strojově rovné. Subtext mě umí poslat do jiných myšlenkových rozměrů. Kdysi jsem si užívala Raster-Noton, teď už mě to tolik neoslovuje.
 
Co jste poslouchali jako malí?
Nina: Pamatuji si, že jsem v kuchyni trsala na kazetu Lets Dance, asi to byl David.
https://www.youtube.com/watch?v=Etat2NHMh28&spfreload=10

Ale rodi
e mají rádi Abbu, dechovku a jazz, takže si myslím, že mě dětsví až tak moc neovlivnilo. Když jsem byla v pubertě, tak jsem za
ala poslouchat Tokyho a Milosa, to byla moje první vážná elektronika, asi.
Unclean: To asi není úplně podstatné. Můj otec hrával v kapele na basu, poslouchal Pink Floyd a Beatles. Já jsem si velmi brzo uvědomil, ze tímto směrem nepůjdu.
 
Kdybyste měli zvuk toho druhého připodobnit k nějaké barvě, jaká by to byla?
Unclean: Mě její zvuk asi žádnou barvu neasociuje (tady není smile emoticon, ale Niny nejoblíbenější barva je bílá).
Nina: Všechny odstíny šedé (to má být vtip jakože je taková sexy a podmanivá) až po tmavěmodrou na konci s takovou hlubokou sytou tmavěmodrou (Uncleanova nejoblíbenejší barva je tmavěmodrá a
erná).
 
Jak dlouho připravujete svoje sety? Reagujete i na momentální atmo?
Nina: U mě je to dlouhodobý proces. Má různé fáze. Nosím tu kterou akci vhlavě, a vymýšlím, jaký příběh bych chtěla vyprávět. Čím je akce zajímavější, tím déle mi to trvá. Ale v zásadě poslouchám, co se dá, chodím s ušima dokořán a zapisuji si, posílám sama sobě mejly s linkama. Někdy narazím na zlatou žílu inspirace, a pak už se to nedá zastavit. A pak to celé znovu překopu, sednu si k tomu, a vybírám správné zvuky, představuji si, jak by to mělo znít a vypadat. Jak se to má dál vyvíjet, a pak ty prvky hledám v tracích, co jsem nahromadila. Pak je musím správně seřadit a najít pasáže, které potřebuji. Na dvouhodinový set použiji většinou okolo 80ti tracků, takže je to celkem dost práce. Pak to musím vyzkoušet, jestli to sedí, ale většinou už není tolik
asu, takže je tam velká dávka improvizace a víry, že jsem se nesekla. Nejhorší je, že každý den se mi zdá lepší něco jiného, a nechápu, jak jsem mohla vybrat takové tracky. Takže nejlepší je to moc nenatahovat. Na momentální atmo reaguji vnitřně, a ob
as se bojím, jestli mě pozvali na správnou akci, protože pak svůj set už neměním (big smile emoticon).
Unclean: Sety promýšlím dlouho dopředu. Nevím ještě, co budu hrát, ale vím, jak to bude znít. Snažím se zjistit informace o prostoru, do kterého jdu hrát, jací jsou další u
inkující, a jestli je to akce tane
ní, nebo spíš poslechová. Přípravě věnuju několik dní až týden. Mam rád v setu příběh, snažím se ho vystavět, a dávám si záležet na souvislostech mezi jednotlivými tracky. Tím pádem se mi těžko reaguje na momentalní atmosféru, ikdyž
as od
asu mě baví improvizovat a nedržet se strikně linky, kterou jsem si připravil.
 
Stalo se vám někdy, že by poslucha
i nebo diváci nebyli schopni pobrat to, co hrajete?
Unclean: Stává se mi
asto, že někoho rozčílím svým hraním.
Nina: Ano. Mockrát. Jsem zvyklá, že hraju pro menšinové publikum, ale o to víc si ho vážím. Když to nepobrali, tak odešli. Jednou, poměrně nedávno v Berlíně mě pozvali hrát na akci, kde to nejenže nepobrali oni, ale ani já, musela jsem to zabalit a odejít v polovině setu. Byla jsem na blbém místě, kde asi nikdo kromě mých přátel, kteří mě znali, neměli pro takovou hudbu pochopení. Nemilosrdně dychtiví po zábavě a veselých tónech mě bombardovali s požadavky o něco tane
nějšího. Cítila jsem znásilněná a nepotřebná na tomto světě. Mám teď strach hrát na parties (big smile emoticon). Zítra na jedné budu hrát. Doufám, že se to nebude opakovat.
 
Nino, čím tě Berlín přilákal? Chtěla bys bydlet ještě někde jinde?
Nina: Sedla jsem Berlínu na jeho technomed smíšený se sladkým životem plným posedávání, dobrého jídla, milých lidí, širokých ulic, špíny, umělé nebo reálně nostalgie po zlatejch devadesátkách, neskute
ných věčírků všude a furt, cyklistých stezek, parků a svobody. Když jsem jsem byla v Berlíně poprvé, cítila jsem, že bych tu mohla žít. Někdy v budoucnu. Splynula jsem s městem tak rychle a přorozeně, že ani nevím, odkdy to datovat. Při sledování každého dokumentu o Berlíně, o devadesátkách, punku, klubech, začátcích techna a svobody, při každém filmu se starými záběry ze života Berlína mě píchalo u srdce, a zvýšil se mi tlak. Všechno to ve mě vyvolávalo takovou zvláštní nostalgii a neklid, ikdyž jsem to nezažila. Cítila jsem pochopení a radost. Možná jsem tu žila v paralelním vesmíru, a jen jsem se vrátila domů. Nedokážu si zatím představit, že bych žila jinde. Ikdyž je Berlín už jiný, než když jsem přišla. Je takový, jaký ho chceme vidět. Vlastně nemá jednu reálnou tvář, a to je na něm pěkné a matoucí zároveň.
 
Filipe, jak vidíš sou
asnou techno scénu v Brně?
V Brně se situace stále vyvíjí a každou chvíli proměňuje. Nedá se říct, že bych byl se situací spokojený, ale myslím, že jsou tady stále schopní lidé a zajímavé akce. Kluby se sice více uzavřely, už tolik neexperimentují a sází spíše na jistoty a akce, které jim zaručí výdělek.
 
Co si myslíte o prostředí a rozvoji elektronické hudby v ČR, chybí ji něco?
Unclean: Chybí ji osobnosti. Myslím ale, že už je situace lepší, než před lety.
Nina: Myslím, že ji chybí finance,
as a nadhled. Mám pocit, že berlínský vzduch velmi ovlivňuje
eský vkus. To není špatně, ale není to ta jediná cesta. Nechtějme se na nikoho podobat. Jinak budeme jen nepodařené kopie něčeho, co možná ani neexistuje.
 
Jak vnímáte u DJů i Djingu jako řemesla změny související s přechodem na digital?
Nina: Pro mě je digital nástroj. Učím se doma hrát “po staru” (rozuměj gramce), ale jen tak pro sebe. Je to ale úplně něco jiného, než jak to běžně dělám. Na můj způsob hraní mi gramce nemůžou dát to, co potřebuji. Jsem zvyklá hledat vynilové podklady a nadšeně za ně utrácím výplatu, ale spíše se ubírám digitálním směrem. Ableton a Traktor mi nabízejí nástroje na zpracování zvuků a přetavení do podoby, kterou chci. Nerada jsem otrokem jakýchkoli hranic a mantinelů. Bylo by hloupé, abychom v tak svobodném umění jako je hudba přemýšleli s hranicema a klapkama na očích. Nástroje třeba používat.
Unclean: Moc to neřeším. Pro mě není důležité, z
eho kdo hraje, dokud mě to, co slyším, baví. Sám jsem si prošel různými způsoby sebeprezentace.
 
Baví vás hrát si i sám doma pro sebe?
Unclean: Pro sebe doma moc nehrávám. Ob
as nahraju set pro nějakou přiležitost, ale většinou hudbu doma moc neposlouchám. Aspoň ne v takové míře jako dřív.
Nina: Ne moc. Dělám to utilitárně. Učím se na nástroje.
 
Jakou roli podle vás hrají ve sféře elektronické hudby drogy?
Nina: Jako dezert, nebo ve
eře, nebo berli
ka, inspirace, omámení, zábava, povzbuzení, radost, útěk, záplata. Užívají je jak konzumenti hudby, tak její producenti. U konzumentů je to jednodušší. Když ale chcete smysluplně vytvářet, přijde
as, kdy drogy nemohou mít v tomto procesu místo. Brzdí tvořivost, kterou na začátku podporovaly. I v elektronické hudbě je potřeba makat, a to se s drogami nedá. V Berlíně je drog hodně. Všude. Byli a budou. Je to věc osobní, jak kdo s nimi nakládá. Ale v zásadě si myslím, že nepřinesou nic nové. Je potřeba ten moment vycítit.
Unclean: Drogy tady byly před elektronickou hudbou, budou tady i po ní. Myslím, že tam žádná významnější spojitost není. Lidé se baví různými způsoby, drogy jsou jen jedním z nich.
 
Jak myslíte, že bude vypadat elektronická hudba za 20 let?
Unclean: V poslední době vidím více modulárních systémů, myslím, že tímto směrem by mohl vývoj jít dál. Ale těžko říct, elektronickou hudbu sleduji přes patnáct let, a za tu dobu se toho změnilo hodně. Netroufám si předvídat, kam se posune za dalších patnáct nebo dvacet let.
Nina: Stejně. Náš vkus se až tak moc nemění. V klubech se přece stále hrají ty samé věci pořád dokola, třeba i dvacet let staré. Ale byla bych ráda, kdyby byla více otevřená vědě. Více inspirovaná technikou, biologií, neurologií, fyzikou…anebo to bude návrat do lesa a ke kmenům. Přála bych si, aby vykradla sama sebe, aby neměla hranice, a aby všichni její tvůrci neměli hranice v hlavě a srdci. A doufám, že stále budeme mít mašinky, krabi
ky a obvody. Mají duši.
 
 
 
Tyto dva hudební soulmates můžete zažít tento pátek v Praze na akci Duna v prostoru pražského Café Neustadt.

Bude to zážitek pro lidi s vytříbeným sluchovým zařízením, záležitost nejen pro techno fajnšmekry.