New York našel novou tvář. Po bouři.

Hurikán Sandy okupoval média déle než místa samotná. Predikce byly hrozivé, experti na meteorologii o něm mluvili jako o úkazu, který píše historii. Největší bouře, super bouře, ojedinělý úkaz Frankenstorm, stvořený ze souběhu tří atmosférických jevů! V ohrožení byla nejlidnatější města západního pobřeží Spojených států. Následky ničivé, škody obrovské. NYC samotné, jako živoucí organismus, však vnímal celou situaci po svém.

Žiju na horním Manhattanu, kde kromě vyvrácených stromů nenapáchal hurikán větší škody. Nezažila jsem black out ani přerušenou dodávku vody, s okny chráněnými vnitroblokem jsem inkriminovanou noc z pondělí na úterý přečkala v podstatě komfortně. Bez jakékoliv újmy, a tím pádem s následným odstupem. Bylo zajímavé pozorovat, jak se město proměnilo před očima.

Přípravy vrcholí

Začalo to vlastně den před hurikánem, tedy v neděli. Lidi se pomalu začínali mobilizovat, dělat zásoby, v obchodech byly fronty, panovalo lehké napětí, jakási netrpělivost s očekáváním. S agresivitou lidí v období předvánočních nákupů se tenhle stav nedal vůbec srovnat. Takže žádná panika ani ostré lokty. Lidi poslušně čekali, až na ně přijde řada. Ulice se pomalu vylidňovaly, ruch utichal a napětí pomalu rostlo.

V pondělí vyřizovali nákupy opozdilci, větší obchody byly stále v provozu. Jak se blížil večer a vítr sílil, přemohl moji zvědavost strach a radši jsem už nevystrkovala nos, takže dění na ulici mi až do poledne příštího dne zůstalo utajeno.

Den poté

S úterým přišel atmosférický klid a začátek proměny, o které vlastně chci psát. Nebe bylo temné a téměř celý den bylo trochu šero, které jemnému napětí ve vzduchu dodávalo zvláštní energii napjaté struny. Ulice se jakoby vrtěly radostí z darovaného dobrodružství s dobrým koncem. Všichni už byli v bezpečí a tak pocitu vzrušení z prožitého už nebránil strach. Central Park byl kvůli popadaným stromům zavřený a potřeba pohybu vyhnala pravidelné běžce do park lemujících ulic, kde se mísili s pejskaři, turisty, důchodci a rodinami na procházce. Byl všední den, v jehož průběhu však nic všedního nebylo, a Newyorčani, alespoň v Uptown, si to užívali. Nebylo moc kam spěchat, protože nebylo moc co dělat. Pohyb na ulicích oproti normálu jaksi zvolnil, lidi měli čas koukat kolem a z toho, co sedělo, byli tak nějak skrytě neposední, jak bývají malé děti. Pulzující vzduch doprovázený podprahovým hučením připomínal sváteční atmosféru.

Zaražený Midtown

Další den, ve středu, začaly jezdit autobusy, a bylo tedy možné „slanit“ směrem ke střednímu a dolnímu Manhattanu, v mém případě k 14. ulici. Od 22. ulice dolů nešla elektřina, čímž jsem se ocitla v úplně jiném světě. Pátá avenue skoro prázdná, ostatní ulice úplně, obchody zavřené, vylidněný, prázdný prostor. Central business disctrict k nepoznání. Kdybych atmosféru tady měla promítnout do nějakého výrazu, byl by asi podobný tomu, když vyplatíte psa, který neví, o co jde, a ten nevěřícně sklopí uši, odkráčí a vyčítavě, mírně odbojně, se po vás letmo ohlíží. New York tady byl zaražený, konsternovaný. Zajímavé bylo pozorovat ostrý přechod mezi ulicemi s elektřinou a bez ní. Mraveniště začínalo pomalu ožívat. V obležení byly kvůli dostupné Wi-Fi především Starbucksy. V těch několika, v kterých jsem pobyla, vznikla, s trochou nadsázky, jakási stanová městečka. Lidi posedaní po zemi, živě debatující skupinky a desítky Macbooky osvětlených obličejů. Takové město na prázdninách.

Posmutnělé SoHo

Den třetí, čtvrtek. Začíná omezeně jezdit metro, a tak se vydávám ještě dál, do Downtown, dolů k Brooklynskému mostu. Fouká studený vítr, a i když neprší, počasí je nepříjemně podzimní. Větší množství lidí se shromažďuje jen u stánku, ve kterém dnes rozdávají vafle zadarmo. Na cestě procházím SoHo, vylidněné i třetí den docela. Vodní čerpadla a občasné bahno pod nohama odkazuje k větší vodě, která už však pominula. Na nárožích posedávají místní postavičky v podobě majitelů podivných krámků, kteří se rozhodli mít otevřeno alespoň při svíčkách. Architektura SoHo vzbuzuje pocity svébytné pitoresknosti, teď ponořené do melancholie, smutně hezké nebo hezky smutné? Neumím říct. Ojedinělí kolemjdoucí jsou, zdá se, s každým dalším pouličním setkáním upřímně udiveni…

Hurikán natropil velké škody, ale zanechal po sobě město s neopakovatelnou atmosférou. New York něco podobného nezažil hodně dlouho, údajně déle než sahá lidská paměť, a toto prvotní setkání jeho obyvatel se silnou Sandy, jejíž oko se městu nakonec naštěstí vyhnulo, ho na pár dní zbavilo jeho suverenity, jeho samozřejmosti a odkrylo něco nevídaného - podobu města, které nejen že se spí, ale také čelí něčemu zcela nezvyklému. Ulicím bez lidí.

Teď, necelý týden po bouřlivé noci, se s elektřinou do ulic dolního Manhattanu vrátil i typický frmol a cvrkot. A z New Yorku je zase kompletní suverén. Který navíc sám pro sebe hrdinně zvládl bouři století.