Nerez v umění: Ladislav Vlna

Už jen do 12.12. můžete v Mlýnské kavárně na kampě vidět nejnovější díla Ladislava Vlny. "Jde o práce za poslední dva roky," řekl nám výtvarník věnující se převážně tzv. metalurgické malbě, která spočívá v práci s ocelí (více jsme psali zde) - na ocelové plechy maluje především pomocí vysokých teplot. V rámci seriálu Nerez v umění jsme pro vás na místě připravili aktuální rozhovor.
Proč je výstava zrovna tady?
Náhodou. Našel jsem na chodbě našeho domu psa. Byla noc a já jsem začal zvonit na všechny zvonky a zjišťovat, čí je. Dozvonil jsem se na pana Kotase, majitele téhle kavárny, který věděl, čí je. Dali jsme se do řeči, zjistili jsme, že on má tyhle prostory a já jsem umělec, tak jsme dohodli výstavu. Tenhle prostor je úžasný, je industriální, což hraje s mými kovovými objekty, a hlavně má zajímavou historii. V dobách minulích tady sídlila tzv. Kampademie, spolek intelektuálů odmítnutých režimem, jehož členy byli Ivan M. Havel, Tomáš Halík a další. Právě sem byly také adresovány Dopisy Olze. I dnes se zde schází zajímavá intelektuální společnost, která je trochu vytlačená režimem. 
 
Když jsme se naposledy bavili nad vašimi díly v rámci tzv. metalurgické malby, byla technologie jejich jiná než dnes.
Ano. Přestal jsem používat chemikálie, vše je metalurgický proces - barvy získávám žíháním, tedy vydobývám je pomocí tepla z nitra oceli, a dále využivám i mechanického působení.
Víc jsem se rozmáchnul stran expresivity a vše se rozjelo do šíře i velikosti - formáty se zvětšily. Původně byly moje kresby hodně realistické až fotorealistické. Chtěl jsem postupovat od základů a prozkoumat i nejmenší detaily. Po nějakých 50 fotorealistických dílech jsem byl již tak trochu unavený, tak jsem postoupil dál. 
Všechny desky, na které maluju, mám z firmy Italinox, se kterou je vynikající spolupráce - časem jsem zjsitil, že pro výtvarnou činnost se hodí i plechy, které by byly pro průmyslovou výrobu nevhodné. To je pozitivní zjištění. Každý plech je jiný, s každým se pracuje jinak, záleží i na tom, jak se plech válcoval a jakým procesem prošel - i ocelový plech je nádherný živý materiál a jeho vnitřní struktura není všude stejná. 
Zajímavé je i to, že takto vytvořené obrazy se nadají zcela zachytit fotografií, každý záběr je jen jedna z tisíce možných variant dopadu a odrazu světla, proto mám na webu u každého obrazu více snímků. Když vyfotíte dílo malované olejem,můžete říci ano, takhle ten obraz vypadá, ale v tomto případě nikoliv, jinak vypadá ráno a jinak večer. Je to dobrodružná cesta zpět k místu, kdy fotografie ještě neexistovala a obraz patřil jen tomu, kdo stál přímo před ním. V dnešní době masivního množení všeho, se mi tento přístup zamlouvá.
 
Jsou tu i obrazy na dřevě - ty vznikaly podobně?
Ano, i tady jsem používal oheň a pak do obrazu mechanicky ryl. I dřevo je krásný materiál a skvěle se doplňuje s malbami na oceli.
 
Mezi malbami na oceli je i obraz Karla Čapka, proč?
Když se člověk začte do jeho díla a začne v něm žít, je vytvoření portrétu autora téměř nutností. Ale souvisí to opět i s tímto prostorem, protože bratři Čapkové zde nedaleko žili.
 
Ostatní postavy jsou také někdo konkrétní, nebo ne? Některé tváře působí hodně exoticky. 
Ne, ty obličeje si vytvářím sám - fascinuje mě, jak je liddský mozek naprogramován na rozeznávání tváří, když tvoříte portrét konkrétního člověka a odchýlíte se jen o kousek od jeho charakteristických rysů, už je to někdo jiný, ale za lidský život se tvář ohromně promění a přesto poznáte tu samou osobu v podobě dítěte i starce. Mozek v tomto směru disponuje s úžasným softwarem.
 
Věnujete se i dalším aktivitám?
Ano, pořád pracuju pro film i divadlo. Pro britský film Anthropoid pojednávající o Heydrichiádě jsem vyráběl Mercedes, auto, které bylo při jedné scéně efektně zničeno výbuchem. Pro Národní divadlo jsem dělal dvě věci - jeskyni pro ježibabu v Jeníčkovi a Mařence, opeře v režii Matěje Formana, a teď v listopadu premiérovaný balet Malá mořská víla, pro ten jsem dělal loutky. Šlo o desetimetrové drako-ryby. Tanečníci kromě baletu ovládali obří loutky, což je nezvyklé, ale v souvislosti s tancem ohromně působivé. Tohle mělo na svědomí režisérské duo Skutr.
 
Vraťme se zpět k obrazům, jak dlouho takové dílo vzniká?
To je velmi různé, řekněme dva týdny, když to jde. Pokud nejde, rozplyne se obraz v nic a ani materiál už pak obvykle nejde použít - naštěstí se to už moc nestává. Materiál má svou hlavu, občas si dělá, co chce, když ztratím koncetraci, tak zase ruka dělá co nechci.
 
Máte nějaký způsob, jak si koncentraci udržet?
Tohle je problém všech umělců - pracovat volně, zároveň se koncentrovat, nebát se a střelit každou čarou do černého. Já obvykle, když přijdu z běžného světa do ateliéru, začnu malým "rozjížděcím" obrázkem a tím se dostanu do stavu, ve kterém si troufnu na větší věci, protože první kroky mohou být váhavé.
 
Co váš silný vztah k moři? Dělal jste na tohle téma i mnoho obrazů...
Můj vztah k moři souvisí také s koncentrací. Na moři všechno funguje jinak, než v běžném životě, zabýváte se jen věcmi, které jsou důležité v ten konkrétní moment. Jste obklopen otevřeným a nekonečně krásným prostorem. Musíte přemýšlet i tak, abyste byl ještě večer naživu. Když strávíte nějaký čas v takovémto režimu, vše vydíte intenzivněji a jasněji, člověk tam nabyde sil a schopností, které by jinak neměl.
 
Máte teď někam namířeno, a kam?
 
Z podzimní cesty sešlo, takže se dožijeme jara a vyrazíme na sever. Mám v Polsku loď a odtamtud populujeme na Balt a do severních moří. Tam se nikdo neplaví, takže nás všude vítají, objímají nás, nikde po vás nic nechtějí, zatímco na jihu v přístavu chtějí hned peníze a ještě říkají, že není místo.
 
A další plány?
Chtěl bych pracovat jen na obrazech, to je můj hlavní cíl. Mám teď ateliér v Pragovce, kde právě začíná výstava Sexy, kde mám též několik obrazůa. Moje priorita je další výstava, opět v Praze, místo právě řeším.
 
www.vlnaladislav.cz