(Nejen) o maturitních plesech

Pomineme-li první osudové shody, neshody a rozchody v lásce, je maturitní ples (hned po samotné maturitní zkoušce) tou nejvíce přeceňovanou událostí v životě dospívajícího. Obě slavnostní události navíc spojuje faktor artefaktu, neb po maturitě nám v nostalgické krabici jako vklad do nadějné budoucnosti zůstane vysvědčení; po plese stužka, chcete-li šerpa.

BEZNADĚJNÝ STAV NEUVÁŽENÉ VÁHY

Psychologické poučky tvrdí, že člověk je tvor, mající evolučně podmíněné tendence přikládat některým životním událostem přílišnou váhu. Máme sklony k nadhodnocování situací a kladení důrazu na nepodstatné hodnoty. Český středoškolský vzdělávací systém pak doslova vybízí k šíření a rozvoji této genetické dispozice.

Student - v lepším případě po čtyři, v tom horším po osm let - bloudí tunelem plným odboček plných těch nejdůležitějších pololetních, čtvrtletních, letních, zimních, jarních, podzimních, měsíčních, týdenních, hodinových, třičtvrtěhodinových, půlhodinových, patnáctiminutových písemek. „Každý učitel si myslí, že právě jeho předmět je ten nejdůležitější,“ zní léty prověřený nářek.

Vida. Nejen studenti, ale i někteří kantoři mají sklony k poruchám, jež reflektují ztrátu soudnosti. Demagogie? Pak stačí jen zaostřit na nevšední a protišední středoškolské prostředí ve Skandinávii, Beneluxu či v západních spolkových zemích. Praktikuje se tam myšlenka školy hrou a nikoliv komunistické učit se, učit se, učit se.

Desítky let před sametovou revolucí i desítky let po ní se v české společnosti objevuje trend více inklinovat k Leninovi než ke Komenskému - nelze se proto divit, že se tomu děje i na středních školách.

KRITIKA JE PUNK

Kritika středoškolského systému se ale v posledních letech naštěstí dostala do módy. Zepsout řád a vyzdvihnout neřáda  - ať již v kauze omezeného množství přihlášek na SŠ nebo v případě státních maturit - je leitmotivem celé řady zápisů renomovaných publicistů i bloggerů a trefovat se do establishmentu je činností, která navodí ten sic vyprázdněný, ale pořád příjemně punkový  pocit vzdoru.

Kromě pravověrných rudočerných se zákazy, jež plynou ze zákonů, řídí každý - tedy student i učitel. Jenže co s příkazy, které šlapají nejen po anarchovlajce, ale i po obecných právech, které by měl každý občan v demokratické společnosti mít? Co s nařízeními, která odporují logice zdravého rozumu?

NA PLES BEZ DŽÍSKY NELEZ

Po svém s přežitými dogmaty zatočil blonďatý chomutovský živel se sympaticky symbolickým jménem Netáhlo. Ondřej Netáhlo.

Každým okem jinam koukající mánička, kterou původně na její vlastní maturitní ples nevpustila ochranka, protože chodící relikvie androše konce sedmdesátých let měla na sobě při svém večeru více džínoviny než je pro úsudek hákovými kříži potetovaného mladíka v košili Thor Steinar, stojícího u vchodu do Kulturního domu, zdravé.

Netáhlo se s holohlavým problémem vypořádal po svém. Kolem ochranky prošel v zachovalém, několika generacím sloužícím obleku, aby se v šatně převlékl z tesilek do džínoviny a vyběhl si s nášivkami svých oblíbených kapel na zadku pro stužku.

Netáhlo využil genia loci a stal se hrdinou noci. Vybojoval cenné vítězství v boji proti společenským dogmatům.

NE ŽE NE

Chodit na ples ve společenském rozhodně má smysl a nejedná se o zkostnatělý přežitek dob dávno minulých. Naopak. Jenže není ples jako ples. Zatímco o opodstatnění společenského oděvu u reprezentativní akce nelze pochybovat, u maturitního plesu je tomu jinak.

Cílem maturitního plesu by neměl být exkurs do společenských norem a dogmat, ani ceremoniál pro rodiče a zbylé pozůstalé a už vůbec ne pokus o získání statutu společenské události. Ideální cíl je důstojné oslavení nadcházejícího období, na jehož konci se z dětí definitivně stanou dospělí.

Maturitní ples se ale pro protomoderní kybergeneraci, která většinu času tráví asociální socializací přes F síť, stal jednou z příležitostí pro opití se.

Ničím jiným ve skutečnosti není - jen děvčata tentokráte nedáví do klína džínsů, ale šatů a chlapci je nešukaj‘ na toaletách v klubu, ale v divadle. Dekadence. Punk. K čemu drahé obleky, když můžeme chodit nazí nebo prostě jen oblečení tak, jak se cítíme nejlépe? K čemu konvence, když můžeme být nekonvenční? Sympatickými vizionáři jsou v tomto ohledu kluci v konverskách. A samozřejmě Netáhlo.

Mimochodem, neodmaturoval.

PŘEHRÁVKY PŘED KOMISÍ

Ještě palčivějším problémem je hudební produkce plesů. Primárně je svázána absurdně absolutní absencí vkusu těch, kteří kapelu jež bude hrát na plese, ve třídě vybírají. Naštěstí se ale zpravidla ozve revoltující část spolužáků, která tu organizující včas umravní. Kompromisem při volbě se pak v konkrétním případě teplického gymnázia v minulosti stávaly soubory typu UDG, Vypsané fiXy nebo Xindla X.

Jenže letos by už nejspíše ani jeden ze zmíněných interpretů u přehrávek před komisí neobstál. Hudebníci, vystupující na maturitním plese (na jehož průběh vybírají peníze samozřejmě sami studenti), musí projít cenzurou člověka, který má ve škole pořádání plesů na starosti.

Celý proces schvalování pak ze všeho nejvíce připomíná oživení myšlenky bývalého ministra kultury, soudruha Jandáka, na zákon o kultuře.

O hudebním vzdělání osob rozhodujících o produkci na plesech lze navíc směle pochybovat, což má za následek radikální odmítnutí všeho odlišného od neškodné šablony standardizovaného unifikovaného hudebního projevu. V konkrétním případě severočeského gymnázia neprošly přehrávkami podle neověřených informací písně regionálních kapel Spolčení hlupců a Čistírny pokaždé jinak.

TAM! TAM! KOCOURKOV!

Při takovýchto praktikách se pak nelze divit studentům, kteří se rozhodli uspořádat si vlastní ples, jenž se neponese v duchu nesmyslných nařízení mateřského gymnázia.

Jenže, má maturitní ples, který je pořádán vedení školy navzdory, smysl? Lze pak akci vůbec kvalifikovat jako maturitní ples? Navíc, když na sejšn měli - podle tam-tamů - od vedení školy výslovně nedoporučen vstup vyučující…  

Tak i tak, pro studenty začíná hořce ta cesta obdobím, na jehož ideálním konci se z dětí definitivně stanou dospělí.  Jenže o ideálech dnešní doba není.