Na Plastiky do lyžárny. Bačkory s sebou

The Plastic People of the Universe. Na málokterou kapelu by profláknuté pořekadlo o devíti kočičích životech platilo lépe a doslovněji, než právě na ně. 
 
Nezastavily je tak jako mnohé jiné nějaké ty rozpady nebo aspoň osobní neshody, a na rozdíl od nich ani věznění a policejní zákazy. Dokonce ani tak dozajista bizarní zážitky jako třeba hraní prezidentům v Bílém domě ne. Letos to od jejich vzniku bude padesát let a dva roky po bouřlivém rozpadu někdejší dlouholeté sestavy jim to hraje skvěle. 
 
Zbylí staří psi – Vratislav Brabenec s Josefem Janíčkem – s omlazeným zbytkem kapely (s kolegy vypůjčenými od Phila Shoenfelta nebo Jablkoně) koncertují ve výročním roce ostošest. Nejenom normálně po klubech, ale když na to přijde, třeba i dle soudobé módy po bytech. Zkušenost s tím mají velkou a pradávnou, ještě z dávných dob všemožných perzekucí. 
 
V pátek si zahráli v bývalé školce v Malé Úpě. A jako správný underground nikoli někde v načančaném obýváku, ale hezky stylově v napůl podzemní lyžárně, ze které domácí pán Martin Věchet (donedávna organizátor festivalu Trutnoff) ještě chvilku před začátkem produkce vynášel sáně, lyžáky i růžové lyžičky.
 
Za vstupné jste dostali na ruku kachničku z dětské tiskárničky a když jste si přinesli přezůvky, mohli jste se vnořit do místnůstky zaplněné několika desítkami lidí. Kdo je neměl, musel jít stejně jako kdysi na základce naboso – výjimku samozřejmě dostali umělci z Prahy.
 
Po úvodních bohatýrských příbězích z dob setkávání lidí z Charty 77 a polské Solidarity, která se odehrávala právě někde poblíž v kopcích, kapela rozvibrovala starou horskou chalupu, Půlnoční myš zněla jako zamlada. A ze zdi z fotky visící nad kapelou na krkonošské "spiklence" naoko přísně se zdviženým ukazovákem hrozil někdejší "náčelník" trutnovského festivalu Václav Havel. Magické noci počal čas.