Na dřeň blues-rocku s Rorym Gallagherem

Notes From San Francisco, posmrtné album Roryho Gallaghera, na znovunalezení a „zremasterované“ vydání čekalo od roku 1978, dokud se iniciativy nechopil Roryho synovec Daniel Gallagher. Po poslechu alba nelze než říct, že to byl více než chvályhodný počin a kdyby se tak nestalo, zůstali bychom o hodně ochuzeni.
Pokud už tohoto irského blues-rockového mága znáte, na vydání alba Notes From San Francisco jste čekali jako na boží smilování a očekáváte od něj opakované silné orgasmy sluchovodů, troufám si tvrdit, že vaše tužby dojdou vrchovatého naplnění. A pokud vám existence Roryho Gallaghera zůstala z jakéhokoliv důvodu až do nynějška utajena, zaručuji vám jedno: nejdřív vás pořádně zvedne ze židle a pak se z něj posadíte na zadek. Tedy za předpokladu, že se neomezujete pouze na současné hudební „übercool“ trendy a nemáte panickou hrůzu z toho, že se vám bude líbit stejná hudba, jako vašim rodičům.
Album bylo koncipováno jako „American Rory“ deska, kde je kladen větší důraz na rytmickou sekci, výraznější využití vedlejších kytar, dechových nástrojů a kláves pro dosažení celkově dynamičtějšího a dramatického projevu. Většina byla nahrána živě v His Master’s Wheels studiu producenta Elliota Mazera v San Franciscu. Podle slov samotného Mazera se pro každou skladbu snažili vytvářet takový zvuk, který by co nejlépe odpovídal jejímu charakteru a podstatě. Po poslechu alba nelze než konstatovat, že se jim tohoto cíle podařilo dosáhnout. Už první skladba Rue The Day vás nenechá v klidu. V Persuasion jsou takové sólové pasáže, že se neubráníte dojmu, že se vám uši roztečou blahem. Wheels Within Wheels dostane svou nevtíravou melancholií a procítěnou opravdovostí snad i největší tvrďáky a v bonusové alternate verzi téže skladby bude jasné, co se myslí oním okřídleným „dvakrát totéž není vždycky totéž“. U B Girl možná poznáte, co to znamená „pochopit blues“. Cruise On Out je pořádně našlápnutá rockabilly pecka s klávesovým sólem pro opravdové fajnšmekry. To už je moment, kdy se svalíte na záda a necháte se drbat na břiše. Celé album je materie poměrně hutná, ovšem nikoliv tak, že byste si museli po třetím tracku dávat pauzu – naopak, poslouchá se dobře od začátku do konce. Ve výsledku se skládá ve vyváženou mozaiku, což mu nikterak neubírá na dynamičnosti.
Booklet je doplněn o jakési „mini paměti“ už zmiňovaného producenta Elliota Mazera a o vyprávění Roryho bratra Dónala Gallaghera, jak celé album vlastně vznikalo. Určitě překvapí informace o tom, jak o celém projektu sám Rory pochyboval.
Notes From San Francisco však není pouhou zapomenutou a znovuobjevenou studiovou nahrávkou, obsahuje totiž alba dvě – první zaznamenává samotný výsledek snah zachycený ve studiu, namixovaný a remasterovaný. Druhé je live, nahrané na sérii koncertů v The Old Waldorf v San Franciscu. Druhé je  nahráno v jiné sestavě – pouze tříčlenné, ke které se Gallagher chtěl po peripetiích se studiovou nahrávkou vrátit se slovy, že „už to všechno začíná být příliš komplikované a je potřeba, aby jeho hudba byla více přímá“.
V jednom rozhovoru z roku 1969, těsně po Woodstocku, se reportér ptal Jimiho Hendrixe, jaký je to pocit být nejlepším kytaristou na světě. Jimi jen řekl: „Nevím, zeptejte se Roryho Gallaghera.“ Co dodat? Asi nic víc, než si otevřít láhev whisky, zavřít oči, zaposlouchat se a odplout do San Franciska. Šťastnou cestu a milosrdnou kocovinu.