Na české elektronické scéně se každý bojí přijít s něčím novým, říká DJ a producent NobodyListen

Je mu 21, před půl rokem dodělal maturitu a nebojí se starším a zkušenějším říct: „Děláte to nudně a postaru.“ Jakub Strach produkuje a vystupuje jako DJ NobodyListen už přes 6 let. Teď vydal společně se zpěvákem Václavem Roučkem v rámci projektu VR/NOBODY album YET - vůbec první českou desku v žánru downtempo R&B. O Jakubovi do budoucna ještě uslyšíte. Kromě kvalitní muziky si zakládá i na osobní nebo online prezentaci: „Lidi, co poslouchají elektroniku, jsou online. Jak umělec vypadá na webu i v reálu, dotváří jeho celkový obraz. Zdejší muzikanti na to zapomínají,“ říká.
 
Je ti 21 let a máš dost za sebou. Je to mezi sortou lidí, kde se pohybuješ, běžná věc?
Nevím, jak v Česku, ale ve světě docela jo. Ti, co stejně jako já produkují hudbu nebo hrají, jsou velice úspěšní i mladí. Já jsem začal skládat hudbu mnohem dřív než většina, už ve čtrnácti letech. Ostatní často začínají až po škole okolo osmnácti nebo dvaceti. V mém okruhu ale moc nejsou mladí lidé obecně. Když hledám někoho, s kým bych mohl hrát, tak se často nedohledám výsledku. Jsou tu šikovní kluci, skládají super hudbu, ale neumí třeba vystupovat. Nemají to něco navíc. 
Odkud k tobě hudba přišla?
Z rodiny. Děda je starej jazzman, máma zpívala, takže jsem ji od nich pochytil. Mám videa, kde už jako malý hraju na klávesy. Vždycky mě taky zajímalo, jak hudba vzniká, a chtěl jsem se na ni podívat z druhé strany, ne jen poslouchat. Mamka byla letuška a vozila mi nejnovější CD a kazety z Virgin Records na Times Square. Miloval jsem je a poslouchal všechny možné žánry.
Proč tedy nakonec zvítězila zrovna elektronika? 
Ani nevím, vždycky mě bavila a beru ji jako fusion všech možných stylů. S VR/NOBODY se teď do našich songů snažíme nahrávat i živé nástroje. Máme saxofon, basu, piano a nahráli jsme i orchestr. Baví mě ale elektronický základ, který kope a dá se s ním hrát v klubu. O to mi hlavně jde. Jednou mě možná začne bavit i jazz nebo vážná hudba, zatím mě ale víc baví crazy věci.
Chodil jsi vůbec někdy do hudebky a učil se na něco hrát?
Já nejsem žádný instrumentalista, umím jen trochu na kytaru nebo na piano, na které jsem se chvíli učil. Ale nechtěl jsem jet přes hraní na jeden nástroj. Chtěl jsem muziku prostě vzít globálně a umět si zkomponovat celou písničku dohromady sám. Takže hudbě jsem se učil spíš hledáním na internetu, ptaním se lidí, získáváním kontaktů. Přes dědu, který doteď pořádá jazzový festival, jsem se dostal do nahrávacího studia na Pankráci. Dva roky jsem zvukařům koukal pod ruce, pak mi dali klíče a pouštěli mě k pultům samotného. 
Rodiče tě podporovali i přes tvůj přístup ke škole? 
Bylo to tak půl na půl. Vždycky mě podporovali, ale občas jsme válčili, když jsem přinesl špatné známky, průšvihy nebo absenci. Třeba táta se mnou ale hned na začátku jel až někam za Berlín do music storu koupit mi techniku na hraní, protože tady byly před těmi šesti lety jen oldschoolové gramce. Věnovat se muzice při škole pro mě bylo peklo, brečel jsem z toho. Před půl rokem jsem dodělal maturitu a teď si chci od studia dát pauzu.
Nechceš studovat třeba hudebně zaměřenou školu? 
Pokud bych měl studovat, tak chci někam odjet. Mám vybranou školu hudební produkce a marketingu v Londýně, ale upřímně mám strach. V Česku je nás docela málo, ale v Londýně o tebe nikdo ani nezakopne. Sjíždějí se tam lidi z celé Evropy. Nechci tady zůstat, co tady budu dělat? Můžu tady investovat, rozvíjet se, víc hrát, mít větší úspěchy a bojím se od toho na dva tři roky ujet. Ale všichni hudebníci mi říkají, ať jedu pryč, když mám tu možnost. 
A myslíš, že školu vůbec potřebuješ, že se vyplatí odjet?
Chtěl bych novou zkušenost, posunout se dál. Neříkám, že jsem tady na konci svých možností, že bych už uměl všechno. Je jasný, že i tady můžu do šedesáti dělat nové věci a učit se z toho, co jsem udělal špatně. Jde o nekonečný proces, který člověk nezastaví. Ale v Londýně mají lidi jiné myšlení, jsou víc open-minded. Například v Berlíně jsme teď na hlavním nádraží natáčeli čtyři noci za sebou klipy k nové desce a nikdo ani z policie se nad tím nepozastavil. Tady by nás vyhodili po dvaceti minutách. 
Myslíš, že česká scéna není připravena na nový vítr? 
Jo, česká scéna je ready. Lidi jsou super a třeba do klubu Neone už vozí skvělá zahraniční jména. Ale jinak třeba oproti Slovensku, kde spolu muzikanti dost drží, tak tady moc nepociťuju komunitu. Lidi tu jsou, ale nepotkávají se spolu, nic spolu nedělají a fanoušci je tak moc nepodporují. Na Slovensku je teď stejně jako u nás asi tak dvacítka dobrých lidí, spolupracují spolu, mají živé projekty a lidi jim hrozně fandí. Tady všichni DJové už vědí, co bude fungovat. Že když zahrají na párty dance hymny a mixy, všichni budou zpívat refrény. Dlouho jsem to dělal stejně, ale pak mi došlo, že mě to vůbec nebaví. 
Jak ses k tomu postavil?
Zkusil jsem přinést něco jiného a nového, co tady nikdo před tím moc nehrál. Půl roku jsem se bál, že můj přístup nebude fungovat, protože Češi se obecně bojí všech nových věcí. Na začátku mě jiní DJs na chvíli úplně vyloučili, ale nakonec pochopili, že to má smysl a zase mě vzali mezi sebe. Po několika letech hraní pátého přes deváté teď už jedu jeden svůj styl a lidi vědí, co dostanou. Na Spinu mi programový ředitel nechtěl pustit singl Dance The Sadness Out od VR/NOBODY, protože měl podle něj moc dlouhý začátek, byl moc pomalý a moc tichý. Za měsíc mi volal, že song vyhrál hitparádu. Nastává totiž zlom, kdy lidi tradiční pojetí už vůbec nebaví.
Co teď budeš dělat dál, když tvoje práce očividně funguje?
Podle mě zlom je, když na tebe chodí lidi. Takže chci hlavně maximálně vyladit naše živá vystoupení. Stalo se mi, že jsem hrál na jednom eventu s DJ Wich, a když hrál on, lidi jen seděli a koukali, nikoho to nezajímalo. Když jsem začal hrát já, lidi se na mě nahrnuli a začal neuvěřitelný mejdan. Problém českých velkých jmen je, že neumí hrát dobré nové věci a neumí se dobře prodat. Jsem rád, že jsem našel svůj styl a komunitu lidí, kteří na něj chodí. V takových chvílích mi pak dochází, že moje snaha má cenu.  
Jak tedy přesně chceš svá vystoupení vylepšit?
Chci, aby naše vystoupení měla nějakou přidanou hodnotu, protože právě ta zdejším umělcům chybí. S Vaškem si teď chceme hlavně pohrát s vizuální stránkou věci. Což samozřejmě stojí velké peníze a teď nám s tím hodně pomáhá Lunchmeat. Ale když má člověk platit zvukovou techniku, zvukaře a ještě vizuály, tak se naše cena šplhá i přes třicet tisíc a nikde by nás tím pádem nezabookovali. Minimálně projektor ale na svých i společných vystoupení chci mít pokaždé. Klasický DJing už přestává bavit. Když se na koncertu pořád opakuješ a nálada je pořád stejná, musíš pak fanoušky něčím překvapit. 
Na co se budeš soustředit v dalších měsících?
Aktuálně jsem všechno vsadil na Vaška. Mám takový problém, že mě moc nebaví lidi z české scény, kromě třeba Vladimíra, Dana Bárty nebo Kaye Buriánka a Sifona. Vašek byl ale jiný, takže jsme začali spolupracovat na VR/NOBODY a chci se tomu teď co nejvíc věnovat. Jinak mě ale čeká vlastní pořad na rádiu Spin a práce pro jednu módní značku. Na podzim bych chtěl vydat zase něco sám jako DJ NobodyListen. Tak jsem začal a nechci s ním skončit. Někdy se mi stává, že lidi, co mě znají jako DJ, vůbec nemají rádi VR/NOBODY. Chtěl bych tedy, aby oba tábory vedle sebe nějak funkčně fungovaly.
Eva Samšuková