Modus operandi ve Zlíně

Galerie Kabinet T. ve 32. budově Továrního areálu Zlín
uspořádala historicky poslední akci ve svých dosavadních
prostorech nazvanou MODUS OPERANDI. Termín modus operandi je používán kriminalisty, kterým označují osobitý způsob provedení zločinu. Je to něco na způsob otisku prstu, je to rozpoznatelná signatura, nezaměnitelný styl, podle kterého můžete identifikovat pachatele.

Modus operandi přátel umění, to je vytváření kontra-sítí,
vytváření autonomních zón, náhlé mizení a vynořování se ve skulinách systému. Akce Modus operandi byla přetvářením tohoto uzavírajícího se prostoru. Bařinka zde pracoval celý týden a zájemci mohli proces sledovat v jeho různých fázích, které jsou též fotograficky zdokumentovány. Konečná instalace vrcholila v právě v okamžiku vernisáže. Modus operandi měla být původně společná akce dvou autorů Petra Bařinky a Pavla Strnada. Její přípravu však narušila tragická událost. Jeden z autorů – Pavel Strnad – nečekaně ukončil svůj život (1977 – 2012). Proto se původní koncept změnil v Bařinkovu prostorovou instalaci s využitím kreseb z pozůstalosti náhle zesnulého přítele. Akce se stala vyjádřením pocitu smutku a uctěním památky.

 Bařinka pokryl celou jednu místnost temnou malbou, která nás provádí po odvrácené straně světa. Je to převrácený svět, svět převrácených lodí, aut a autobusů, spadlých letadel. Na základě formy bychom tuto malbu mohli zařadit do řady děl světových autorů, která bývá někdy označována souborným názvem „dooms-day art“ a někomu možná připomene Gondryho žertovnou „disastrologii“ z filmu Nauka o snech. Den zkázy, poslední soud či apokalypsa představuje nejen téma, ale specifickou dynamiku forem. Nacházíme ji například v „Posledním soudu“ Hieronyma Bosche, v „Triumfu smrti“ Petra Breugela a nověji u bratrů Chapmanů či u Douglase Gordona. Vždy zde nalézáme groteskní převrácení očekávaných forem. Karnevalová mutace tělesnosti a hmoty připomíná křehkost lidského světa. Vyvolává současně děs i smích. Zdá se mi, že Petr Bařinka za svůj modus operandi zvolil hravou formu, která umožňuje zpracovat i ty nejtragičtější události v našich životech. V kontrastu k monumentální a přesto pietní černo-šedé malbě vynikaly drobné kresby Pavla Strnada zakomponované do prostoru malby, čímž vznikl mezi oběma autory dialog, který již jinak bohužel není možný.

 Druhá galerijní místnost byla oproti tomu bílá a byly v ní nainstalované Strnadovy černé kresby. Bařinka tyto kresby protkal nepravidelnou horizontální sítí černých vláken, jakousi krystalickou krajinou či rizomou. Divák si musel najít své místo mezi vlákny, aby si mohl kresby prohlédnout. Strnad stále výrazněji směřoval od světa snových a fantazijních figur k jejich mutacím. V tomto gestu bychom mohli vidět onen zvláštní proces „stáváním se jiným, stáváním  se zvířetem“ (jak o tom hovořili Deleuze s Guattarim).   V jeho pozdních kresbách se pak zhmotňuje rozplývání forem, které byly nahrazeny abstraktními liniemi. Jakoby se samotné mizení formy stávalo obsahem. Výraz tak vyústil do rytmických linií a mračen nabitých fyzickou i duševní energií. Tato vůle vymanit se z forem napovídá, že pro autora možná bylo lepší „chtít nic, než nic nechtít“. Estetika mizení dala nakonec zmizet samotnému autorovi. Kresby se tak bezděčně staly zprávou o jeho zmizení. Instalace MODUS OPERANDI se ve svém
celku stala působivým mementem. Možnost prohlídky trvá do konce srpna 2012.

Michal Tošner
autor je odborný asistent na Katedře antropologie FF ZČU