Miroslav Tichý: voyeur ženskosti

Před pěti lety tu byl naprosto neznámý, přestože za hranicemi už se o něm básnilo jako o jednom z nejzajímavějších objevů v oblasti fotografie. Konečně – aspoň pro zájemce – se strhující fotografické dílo Miroslava Tichého dočkalo výstavy v Praze. I když on by to sám zrovna nechtěl. A přes všechny polemiky, bez kterých se ani neobešel.

Ženy. Chodící, ležící, za zahradními mřížemi, na lavici, na plovárně, na ulici, na trhu... Hromady snímků s odhalenýma nohama, zachycenými křivkami boku, týlu, zadku. Celých třicet let Miroslav Tichý, rodák z Kyjova na Moravě, systematicky fotil ženy svého městečka se svými samo-vyrobenými fotoaparáty pod kabátem.

Postavy jeho nesčetných fotek jsou zakryté tenkou patinou času, dokonce i špíny, jemným závojem netrpělivé nutnosti, když urychleně mačkal spoušť. V době, kdy ostatně StB hlídala občany a vyfotila si je bez jejich vědomí, je zcela fascinující objevit vedlejší svobodný produkt této jinak ostře sledované společnosti.  

Miroslav Tichý se narodil v roce 1926 a absolvoval spíše klasické studium kresby a malířství na Akademii umění v Praze. Ovšem nový duch po roce 1948 zažádal přizpůsobení na socialistický realismus, což se pro Tichého jen stěží dalo spojit s touhou po kráse a vyšším pojetí umění. Jako jiní lidé ve společnosti se začal od systému odpoutat, jenže u Tichého svérázným způsobem. Coby poustevník jedoucí po vlastní vnitřní cestě se postupně přestal o sebe starat. Našel si jiný způsob – tajemného a tichého – vyjádření, začal si vyrábět fotoaparáty  z kusů kartonů a starých plechovek a začal tvořit.

Postavy, které takto zachytil, jsou jen obyčejné ženy v jejich denním životě. Zato Miroslavu Tichému se podařilo v nich nalézt skrytou krásu věčnosti, nadprůměrnou ženskost, kterou by člověk jinak ani netušil. Přes všechny nedokonalosti těla, ba i nemilosrdné jevy socialistické módy, jsou tyto fotky novou interpretací klasického motivu Ženy, ať oděnou či odhalenou. Tyto snímky nám dávají, stejně jako třeba zobrazení odalisk či koupání v malířství, možnost sáhnout do intimity vyfocených postav.

Ovšem tato syrovost tvorby, křížená s dojmem naprosté spontánnosti připomínající „art brut“, nemohla nevyvolat polemiky týkající se umělecké hodnoty jeho díla. Hlášky o „kurátorské manipulaci“, kritiky vyvracející kvalitu fotek, obvinění ze zneužití snímků fotografa, který sám nikdy nechtěl být vystaven. To je jen výtržek různých vedlejších reakcí, které vyvolal Tichovo dílo.

Jedna věc zůstane jasná: osud Miroslava Tichého nemůže nikoho nechat chladným. Je výsledkem historie této země, jedna osa čtení jeho tvorby.

Po četných zahraničních výstavách v nejprestižnějších výstavních sálech (např. Centre Pompidou v Paříži…) a pár menších po České republice se jeho fotky konečně dostaly do hlavního města. Do 6. března jsou v galerii Staroměstské radnice v Praze k vidění fotky ze soukromých sbírek Gianfranca Sanguinettiho, Juliho Susina, Maxima Fedorovského a Georga Philippa von Pezold. 

Miroslav Tichý_Podoby pravdy. Staroměstská radnice, 15. 12. 2010-6. 3. 2011

Text: Anna Kubišta