Manilská jízda: Shot #1

Manila, hlava více než 7000 filipínských ostrovů, ležících v bublajícím pacifickém ohnivém kruhu, zosobňuje krystal chaosu místní kultury plné paradoxů.
 
Podle odhadů mají Filipíny v zemi díky četné sopečné činnosti nastřádaný - a vzhledem k nedostatku organizace zatím taky bezpečně hluboko uložený - druhý největší měděný a zlatý poklad hned po Jihoafrické republice, 45% Filipínců ovšem musí vyjít s méně než dvěma dolary na den.
Oficiální počty mluví o 12 milionech obyvatel, místní však zmiňují dvacet.
Dopravní zácpa je tu permanentní. Na každé úrovni. Až na metro tu orientace v hromadné dopravě závisí na papírových cedulích se směrem načmáraným fixy nebo jeho vyřvává, od šílených jeepneys přes tricykly na lidský pohon, autobusy s dřevenými lavicemi až po ty civilizované klimatizované. Přesto tento chaos to tu nějakým záhadným způsobem funguje.
 
Uniformovaní policisti kontrolují každého, kdo vstupuje do metra i obchoďáku, klidně ale vyzývají k chůzi na červenou.
Časy jsou tu velice orientační a všichni s tím počítají.
Taxikáři se po cestě běžně ztratí, aby se konečně někoho zeptali po tom, co o 20 minut zajedou v té nejhorší zácpě. Cena této zatoulané Odyssey i tak však málokdy překročí částku 100 Kč.
Kultura je tady spíše fastfoodová a soapoperová. Filipínci milují gagy a přihlouplé TV show, jejich jazyk tagalog v sobě ale nese mix moderní anglické lingvy franky i sanskrtu, jazykové pramáti všech indoevropských jazyků.
 
Octla jsem se v této exotické změti náhodným řízením osudu před plánovanou cestou do sterilního Singapuru. Po čtvrt roce cest tak dostává kruh se začátkem v losangeleských jeepech vedoucí přes newyorskou subway a českou tramvaj novou perspektivu v manilské jeepney s nápisem California, kde začíná moje harcování po ostrově Luzon, první tropické zastávce v tomto roce.
A já jej zkusím, taky poprvé, obrazově zdokumentovat. Stay tuned!